Co se naučíte od Společnosti přátel žehu II
Co napovídá o organizaci, pro niž pracujete, způsob, jakým jsou lidé přijímáni a propouštěni? Pro poučení se vypravíme do SAS, za Společností přátel žehu i do Brna.
Nečekaná přistání
V ANIMA Forbíně se snažíme používat pestré vyjadřování a obrazy, abychom Vám pomohli lépe si zapamatovat věci, které Vás případně zaujmou.
Z některých ohlasů soudíme, že to funguje. Mince má ovšem i druhou stranu. Občas někdo zadá do vyhledávače skupinu slov a nestačí se divit, když přistane na našich stránkách. Například člověk, který se nedávno hned po ránu asi chtěl věnovat globálnímu obchodování, zadal spojení “čínský obchod” a vyhledavač mu nabídl náš článek “Co si odneseme z čínského obchodu s ženskými mrtvolami?”.
Kolem Vánoc nás zase překvapilo, jak velký provoz přilákalo na naše stránky spojení “pečená kachna”. Co teprve, kdyby se v některém z našich článků vyskytovali kapři!
Pravidelný přísun překvapených návštěvníků už tradičně zajišťuje náš článek “Co se naučíte od společnosti přátel žehu?” Zadáte-li vyhledávači Google slova “Společnost přátel žehu”, (bez úvozovek), narazíte na nás brzy, od 1. místa nás dělí necelých 20 pozic.
Mezi kremačním výkvětem se pochopitelně cítíme nesví - co znamená naše více než 20 let stará fotografie, kterou jsme čtenářům předložili, proti odbornosti, kterou může nabídnout například portál www.umirani.cz, který je na 1. místě?
Cítíme proto jakýsi dluh vůči zájemcům o žeh, kteří na našich stránkách pravidelně přistávají, a jsme rádi, že téma, které jsme načali v minulém článku “Jste raději položkou nebo oudem?” teď můžeme obohatit poučením od Společnosti přátel žehu.
Kremační poučení
Jaké další poučení nabízí manažerům Společnost přátel žehu?
Určitě by se toho našlo víc. Vzpomeňme třeba na firmy, které měnily své jméno, aby vyjádřily zvětšený záběr svého podnikání nebo ukázaly veřejnosti přitažlivější tvář. Učebnicovým příkladem je “Orange County Title Company”, jež se postupně změnila až na “The First American Corporation”. Nebo dnešní HP Invent začínal tím, že si Hewlett s Packardem házeli mincí, aby určili, jestli se firma bude jmenovat Parkard-Hewlett, nebo Hewlett-Parkard.
Takové příklady zcela blednou před tím, jak se ke svému jménu propracovala Společnost přátel žehu: v roce 1909 vznikla jako spolek Krematorium, který sám byl ideovým dědicem Společnosti pro spalování mrtvol založené r. 1899. Ta změna pozicionování je bezkonkurenční - od spalování mrtvol k přátelství.
Nás teď ovšem bude zajímat něco jiného - zásada Jima Goodnighta, o které jsme se zmiňovali minule: těžce lidi přijímat, těžce je propouštět.
Těžce přijímat, těžce propouštět
Je zajímavé, že Goodnight při vysvětlování personálních úspěchů SAS Institute vypíchnul právě tu zásadu těžkého přijímání a těžkého propouštění.
Domnívám se, že se člověk o firmě dozví hodně, zjistí-li, jak tam probíhá přijímání a propouštění zaměstnanců. Hlavně to propouštění. Připadá mi, že dnes převažuje trend co nejvíce to usnadnit těm propouštějícím, vyvázat je z rozhodování a zařídit, aby propouštěný co nejrychleji zmizel, pokud možno jim při tom vůbec nepřišel na oči. Formy jsou různé - někdy při tom vystupují externí personální auditoři, někdy interní specializovaný “mistr popravčí”.
Nebudeme tady rozebírat, jestli je to dobrý nebo špatný trend. Možná na to máme různé názory a takovýhle článek je na to příliš krátký. Soustředíme se jen na to, abychom ukázali, že ten přístup není jediný možný způsob “jak to dnes dělají všechny úspěšné firmy”.
Všimneme si nejprve jakési obecné tendence, kterou dobře zná Společnost přátel žehu.
Doprovázející oudové
Jakou tendenci máme na mysli?
Když nahlédneme do stanov jednoho českého havířského bratrstva vzniklého v 18. století, zjistíme, že jsou velmi stručné - mají jen 5 bodů. V prvním bodě se říká to hlavní - každý úd bratrstva se zavazuje vložit svůj příspěvek do společného kapitálu “z jehož ouroku se Pense zmrzačeným neb příliš starým k práci havířské neschopným oudům, jejich vdovám a dětem … vyplácí”.
A teď pozor! Jeden ze zbývajících 4 bodů stanov říká: “V pádu úmrtí se oudové zavazují mrtvolu zesnulého k hrobu buď nésti neb doprovoditi.”
To je tedy něco. Žádná z organizací, jejichž jsem kdy byl členem, ve stanovách nic takového neměla a nemá. Například takové stavební bytové družstvo Pokrok má stanovy o 105 bodech a na tohle zapomnělo?
Nezapomnělo, řekli by nám členové Společnosti přátel žehu. Vědí o tom svoje. Prý například v Praze proběhne více než polovina kremací bez jakéhokoli obřadu nebo rozloučení. To by překvapilo nejen údy toho havířského bratrstva, nechápe to i většina cizinců. Francouzi například tvrdí, že když u nich zemře tulák, který vůbec nikoho nemá, při kremaci se s ním přijde rozloučit aspoň magistrátní úředník.
Neobjevuje se tady jasná tendence? Chceme dělat se vstupováním nebo vystupováním z jakýchkoli pospolitostí a svazků co nejmenší ciráty? Dokonce i při tom úplně posledním vystoupení ze všech svazků?
Zloděj a snacha
Před několika lety dával kdosi v televizním zábavním pořadu k lepšímu historku, jak se ve 3 hodiny v noci setkal v kuchyni se zlodějem. Šel si něco vzít z ledničky a v kuchyni našel úplně cizího chlapa. Nijak zvlášť ho to nerozhodilo. V domě s ním žila jeho dcera, která měla každou chvíli jiného přítele. Náš člověk tedy usoudil, že to je nejnovější přítel, kterého mu dcera ještě nestačila představit. Tak ho pozdravil, on mu odpověděl, prohodili spolu pár zdvořilostních frází, on si něco zobnul z ledničky a vrátil se do postele. Až ráno zjistil svůj omyl.
To je krásný příklad “bezcirátových” vztahů dovedených do úplné dokonalosti.
Jenomže ony ty ciráty mají něco do sebe. Nebývale intenzivně mi to došlo nedávno, o Štědrém večeru. U stolu s námi poprvé seděla snacha. Nový člen rodiny. Najednou se mi vybavilo, jak to bývalo před mnoha lety. To se také občas stalo, že s námi o Vánocích najednou byl nový člen rodiny. Rok před tím tam nebyl, ani třeba ještě nebyl na cestě. Teď to bylo totéž - ještě před rokem jsme o ní nevěděli, teď najednou nová členka rodiny. Je nás o jednu víc.
K tomu, že jsem si to v tu chvíli tak jasně uvědomil, určitě přispělo, že několik týdnů před tím jsem se skupinou manažerů mluvil o rituálech, kterými se z lidí stávají členové rodiny.
Contract versus covenant
Po tisíciletí a v mnoha kulturách věnovali mimořádnou pozornost tomu, jak lidé vstupují do časově neomezených svazků, jak se stávají členy, či údy pospolitostí. Provázely to nejrůznější “ciráty”, rituály - vyměňovali si šaty, společně jedli, přinášeli oběti.
V některých jazycích se také rozlišují dva typy smluv - ty krátkodobé, většinou obchodní (já ti dám tolik a tolik obilí, ty mi za to dáš dvě ovce) a na rozdíl od nich ty (většinou časově neomezené), které nastolovaly významné osobní vztahy a vzájemné závazky - nejčastěji přijetí do rodiny.
Například v angličtině se ty první zpravidla označují slovem “contract”, ty druhé slovem “covenant”.
Člověka napadne, že jazykem, který asi také bude mít pro “covenant” zvláštní slovo, bude hebrejština. Dějiny izraelského národa se odvíjejí od takové smlouvy a hebrejština to musela umět vyjádřit dávno před tím než vznikla angličtina.
Nedávno jsem se náhodou dozvěděl, jak to hebrejské slovo zní, a to ve chvíli, kdy jsem to nečekal. Hned Vám to také prozradím. Nejdřív ale zrekapitulujme, kam jsme se to dostali.
Rodiny a firmy
Po dlouhá tisíciletí zřejmě lidé dbali na to, aby vstup do určitých svazků nebyl nezřetelný a snadno revokovatelný. Naopak s tím dělali spoustu cirátů.
To se v současné době mění. Pořád sice ještě platí, že většina rodičů není ochotna vyměnit své dítě například za čínské dítě, protože se tím dají snížit náklady, ale jinak se od zmíněné tradice rychle vzdalujeme a i Společnost přátel žehu o tom ví svoje.
Dále, patřit do firmy je přece jen něco jiného než patřit do rodiny. Přenést výrobu do Číny nemusí být tak absurdní jako vyměnit své dítě za nízkonákladového Číňánka.
Nezašli jsme tedy ve svých úvahách příliš daleko? Až za hranice toho, co může být pro manažera užitečné?
Snad ne. Minule jsme uvedli jeden příklad manažera, který zřejmě o takových věcech přemýšlí k prospěchu svému i své firmy - Jima Goodnighta z SAS Institute.
Sám občas zjišťuji, že o tom aspoň do jisté míry přemýšlejí i někteří naši manažeři. Vy také?
Ale do jaké hloubky to mohou mít i naši manažeři promyšlené, jsem zjistil až nedávno, když mě tři manažeři naučili, jak se “covenant” řekne hebrejsky. Řekne se to “berit”.
A kdo mi to vysvětlil? Členové představenstva firmy BERIT, a. s., poměrně nedávného přírůstku v rodině Asseco.