Jste raději položkou nebo oudem?
Kdy Vás naposledy někdo nazval údem? Nepamatujete si? Necháme-li stranou sprosté nadávky, s takovým oslovením se dnes prakticky nesetkáme. Ještě naši pradědové byli oudy nazýváni a byli na to hrdí. Co se od té doby změnilo? Jak se to projevuje například na pracovištích?
Čeho byl Váš pradědeček oudem?
Žil Váš (pra)pradědeček za Rakouska - Uherska? Pak byl patrně oudem své domovské obce. Možná byl oudem ochotnického nebo jiného spolku. A jestli dělal do politiky, třeba to dotáhl až na oud sněmu zemského. To byla tehdy veliká čest, ale nebylo to žádné zvláštní rito, protože §50 rakousko - uherské ústavy z roku 1849 stanovil, že
“Oudové vrchní komory neobdrží náhrady žádné, oudové nižší komory obdrží za každé zasedání jisté ouhrnkové náhradné.”
S poslaneckými náhradami to tedy bylo nevalné a navíc ústava například v § 53 vyžadovala
“Poslancové nesmějí přijímati žádných instrukcí, a musejí jen osobně vykonávati právo své k hlasování.”
Nebylo překvapujícící, že od údů sněmu se vyžadovalo samostatné myšlení a jednání. Být údem znamenalo mít svou důstojnost.
Představa údů jednoho těla totiž nemluví jen o dělbě práce. Je to také něco jiného, než představa procesů.
Dá se předpokládat, že tu představu měli naši předkové zažitou, protože většina z nich pravidelně čítala nebo slýchala v bibli, v epištole ke Korinťanům:
My už nejsme údy spolků. Pokud ještě do nějakého spolku patříme, jsme členové. Ve slově člen pořád ještě vzdáleně slyšíme souvislost s organismy - vzpomeňte na členovce. Slovo člen také dřív označovalo v botanice i část rostliny - stonek. Trochu tam tedy souvislost s organismem možná vnímáme, ale ve srovnání se slovem úd už je to hodně slabé.
Ještě také říkáme, že jsme členy rodiny.
Ale už neříkáme, že jsme členy firmy. Jsme zaměstnanci, položky na výplatní listině, v procesním modelu, kolečka ve stroji.
Ze všech stran slýcháme, že to je přirozené, že přechod „od údů k položkám“ je všeobecným trendem. I tam, kde fungovaly nebo ještě funguji firmy chápané jako rodina - například v Japonsku nebo v Itálii - se prý stále více prosazuje “položkové” (někteří říkají anglosaské) chápání.
Považujete to také za nezvratný trend?
Psi štěkají, ale karavana jde dál
Zastánce názoru o nezvratnosti trendu “od údů k položkám” už přes 30 let dráždí firma SAS. Je to jedna z největších softwarových firem, poskytuje svým zákazníkům služby zejména v oblasti tzv. business inteligence. Udává se, že je největší softwarovou firmou v soukromých rukou. Vlastní ji dva lidé (pokud se nepletu), dvoutřetinovým vlastníkem, zakladatelem a generálním ředitelem firmy je Jim Goodnight.
Od jejího vzniku spousta expertů předpovídala, že firma bude nucena změnit model svého fungování, jak vztah k zákazníkům (od začátku zákazníci platili software formou časově omezeného předplatného, nikoli neomezené licence), tak vztah ke svým zaměstnancům. Po celou tu dobu Goodnight, který se spíš vyhýbá publicitě, rady expertů ignoruje a trpělivě promýšlí a vylepšuje svůj model.
Doporučuji, abyste si o firmě SAS něco vyhledali, až budete potřebovat povzbuzení. Například se jí poměrně nedávno, v čísle z 29. listopadu 2007 v článku nazvaném “Doing well by being rather nice” věnoval týdeník The Economist.
Účastníky listopadové ANIMA Instruktáže by v článku mohl zaujmout Goodnightův vyhraněný postoj ke společnému sezení (systém open-space, neboli open-plan). Skoro všichni zaměstnanci SAS mají svou vlastní kancelář. Výjimku tvoří jen jeden tým obchodníků, který si přál uspořádání open-plan. Goodnight jim vyhověl, ale nevěří, že experiment bude mít dlouhého trvání. “Jste mnohem produktivnější ve své vlastní kanceláři, než když vás rozptylují lidé okolo”, říká.
To ano, pokud lidé ve své pracovně opravdu pracují a nezabývají se něčím jiným, řeknete si možná. Vypadá to, že ti v SAS většinou opravdu pracují. Způsob práce s nimi a chování k nim je velmi propracované. Je například zajímavé, že při všech “benefitech”, které zaměstnancům poskytují, jim nenabízejí něco, co je obvyklé v mnoha firmách - možnost získat akcie firmy. Kolem roku 2000 už k tomu Goodnight téměř přistoupil, ale v poslední chvíli couvnul. V uvedeném článku si pochvaluje, že dobře udělal.
Cesta, kterou kráčí SAS (navzdory štěkotu expertů z management science) se nedá jen tak narychlo okopírovat. To asi vědí například Larry Page a Sergey Brin, zakladatelé Google, protože ke Goodnightovi chodí pro rozumy.
Je tedy možné se domnívat, že zaměstnanci SAS jsou spíš členové (nebo dokonce údy) firmy než pouhé položky na seznamu? Některé detaily, například ten s vlastními pracovnami, by to naznačovaly.
Co víc, je tady i Goodnigthova zásada “Hire hard, manage open, fire hard”. Podle ní přijímání a propouštění zaměstnanců není lehké. Nezdá se Vám, že právě tahle zásada svědčí o tom, že SAS funguje jako organismus?
V příštím článku se tomu hodláme věnovat podrobněji. Článek nejspíš nazveme “Co se naučíte od Společnosti přátel žehu II”.