ANIMA Forbína

Ve dvou předchozích článcích jsme naznačili, jak metoda kaizen dokáže uvést do pohybu velké a důležité změny. Je třeba se vyvarovat nedorozumění a neplést si kaizen s něčím jiným. Proto jsme si minule vypomohli historií jedné slavné sázky.

Zbývá upozornit ještě na jedno možné nedorozumění, také pokud možno dostatečně barvitým přirovnáním. Jako na zavolanou se v čísle týdeníku The Economist z 26. května 2007 objevil obsáhlý článek “The frayed knot” (Roztřepený uzel) věnovaný stavu manželství v Americe. V něm jsou dva překvapivé odstavečky a navíc slovní obrat “Sliding versus deciding” (Sklouznout versus rozhodnout se), které nabízejí skvělý příměr k tomu, co kaizen má a nemá znamenat.


Jak si stojí manželství v Americe

Záleží na tom, na kterém konci společenského žebříčku si stojí. Podle uvedeného článku se v posledních desetiletích manželství vysokoškolsky vzdělaných Američanů upevňuje, zatímco na druhém konci žebříčku, u lidí bez dokončeného středoškolského vzdělání se rozpadá. Na horním konci se procento rozváděných manželství výrazně snižuje (jedná se o pokles v řádu desítek procent), na dolním konci se stejně výrazně zvyšuje.

Celý ten článek je zajímavé čtení, ale někde ve třetí třetině článku se objevují dva odstavečky, u kterých jsem se zarazil. Jsou to odstavce věnované kohabitaci (spolužití nesezdaných dvojic) a mimo jiné se v nich říká:

“V Americe [kohabitace] v průměru trvají asi dva roky. Asi polovina z nich končí v manželství. Ale u těch, kteří spolu žijí před manželstvím, je pravděpodobnější, že se rozvedou.

Mnohým lidem to připadá překvapivé.”

Bodejť by nepřipadalo! Jako by to člověk slyšel: “Žijeme spolu, abychom zjistili, jestli se k sobě hodíme. Jak potom může být větší pravděpodobnost, že se rozvedeme, než kdybychom to nevyzkoušeli??”

V článku se pak v několika větách (které níže odcitujeme) nabízí vysvětlení toho paradoxu a analogie s metodou kaizen mi připadala do očí bijící. Právě proto (ale i z probuzené zvědavosti) jsem vyhledal a přečetl odborný čtyřicetistránkový referát na to téma. Tady máte, co se mi vrylo do paměti.

Docenti kohabitace, kohabiťáci a kohabituše

Musím se příznat, že ve své zpozdilosti jsem neznal ani výraz “kohabitace”. Znal jsem dosud jenom takové to “žije s přítelkyní”. Jelikož se jedná o skutečně masový jev, odborný název si zaslouží. Po světě už se zřejmě pohybují docenti kohabitace a snad existují i katedry kohabitace. (Možná se jmenují jinak: vzpomínám, jak jeden starý akademik vyprávěl o prvním pokusu založit na Karlově univerzitě sexuologický ústav. Bylo to v padesátých letech a takový návrh byl neprůchodný. Hledalo se tedy, co by nezavánělo buržoazní pavědou a poskytovalo něco prokazatelně užitečného - např. léčení neplodnosti. Takže z toho nakonec vzešel kouzelný název “Ústav neplodnosti University Karlovy”.)

Také zatím nevím, jak se nazývají ti, kteří kohabitují. Kohabitenti, kohabitáři? Jazyk si s tím určitě poradí. Brzy vzniknou hovorové tvary: “ten její kohabiťák” nebo dokonce nářeční tvary: “moja kohabituša”.

Ještě před několika desetiletími byla kohabitace považována za nekonvenční. V mnoha zemích je to dnes naopak - oženit se nebo vdát bez předchozí kohabitace je značně nekonvenční, kohabitace je konvenční.

Takže, když odborník skromně zamumlá “V posledních letech hodně dělám do kohabitace”, může si být jist, že má o práci postaráno. Zvláště když výzkumy dokládají překvapivé jevy souhrnně nazývané “kohabitační efekt”.

Kohabitační efekt

Kohabitačním efektem nazývají statisticky zjištěný negativní vliv kohabitace na následné manželství. Celá řada výzkumů ukázala, že v manželství, které bylo předcházeno kohabitací, je větší pravděpodobnost horší komunikace, menšího uspokojení ze vzájemného vztahu, častějšího výskytu domácího násilí, větší pravděpodobnost rozvodu.

To naprosto odporuje názoru (který také podle výzkumů mezi mladší generací převažuje), že kohabitace je dobrý způsob, jak riziko nepodařeného manželství snížit. Takže badatelé mají co zkoumat.

Jak to vysvětlují? Podle mého amatérského porozumění dvěma způsoby: selekcí a zkušeností.

Vysvětlení selekcí vychází z toho, že pozorovaný efekt vlastně není kohabitací způsoben, ale je pouze statistickým projevem toho, že o něco častěji kohabituje typ lidí, kteří mají menší šanci uzavřít trvalé manželství. Například lidé, kteří se řídí náboženským přesvědčením méně často kohabitují a méně se rozvádějí. Na druhou stranu kohabitaci častěji zkoušejí lidé jejichž rodiče se rozvedli, protože nechtěji opakovat zkušenost rozvodu, kterou prošli v dětství. Tito lidé jsou ale vybaveni menším praktickým know-how o pevném a výlučném vztahu.

Výzkumníci tvrdí, že selekce kohabitační efekt dostatečně nevysvětluje a je třeba si posvítit na kohabitační zkušenost - tzn. v samotné kohabitaci je něco, co snižuje šanci na pozdější trvalý a pevný vztah. A tato vysvětlení jsou právě to, co je pro nás z hlediska kaizen zajímavé.

Spadnout do toho nebo se rozhodnout

Hypotéz vysvětlujících negativní vliv kohabitace je několik. Zdá se mi, že všechny mluví o podobných i když ne zcela totožných věcech. Nejprve odcituji těch několik větiček z Economistu zmíněných na začátku.

Nejpravděpodobnějším vysvětlením je setrvačnost … Dvojice začnou žít společně protože si víc užijí (a je to levnější) než kdyby žily samostatně. Jeden z partnerů to může vnímat jako předehru k manželství. Ten druhý - obvykle muž - to může vidět jako něco dočasnějšího. Protože se nepřijímá žádný formální závazek, je snadnější začít společně žít než uzavřít manželství. Ale jakmile jednou dvojice začne žít společně, je těžší se rozejít, než kdyby spolu jen chodili. A tak “mnozí z těchto mužů se nakonec ožení s ženami, se kterými by se nikdy neoženili, kdyby už s nimi nežili pohromadě” říká p. Stanley, spoluautor článku nazvaného “Sliding versus deciding”.

Ve všech vysvětleních, do nichž jsem měl možnost nahlédnout, bylo důležité, zda dvojice přijala jasné rozhodnutí. Jsou popisovány případy, kdy si dvojice odkroutila pár let kohabitace a pak uzavřela pevné manželství. Tyhle případy měly společné to, že se tam v některém okamžiku objevilo jasné rozhodnutí strávit život spolu. Naopak ty, které vedly k problematickému vztahu, se vyznačovaly tím, že aspoň jeden z partnerů visel v nejasném a nedefinovaném stavu, kdy nebylo jasné na cestě odkud kam se vlastně nachází. Nepoznal to “pravé napětí a pravé vzrušení”, o němž mluví citát z Chestertonovy Obrany unáhlených slibů:

“Jistěže existují napínavé okamžiky i pro diváka, amatéra a estéta; ale to pravé napětí, to pravé vzrušení zná pouze voják, který bojuje za svou vlajku, asketa, který hladoví pro své osvícení, milenec, který se definitivně rozhodl.”

Jestliže náhodou patříte mezi ty šťastlivce, kteří už absolvovali ANIMA E-kurz “Nebát se”, vzpomeňte si na tomto místě, že rabín Boteach doporučuje jako jednu z nejúčinějších zbraní proti strachu prolézajícímu současnou společností právě “pěstovat primární vztah”.

Ať už mezi ty šťastlivce patříte, nebo ne, v každém případě pro Vás může být užitečné ohlédnout se za několika posledními články. Přesvědčit se, že nic z toho, co jsme o metodě kaizen dosud řekli, nepodporuje představu, že malé plíživé otázky nebo malé kroky způsobí, že do něčeho spadnete, nepozorovaně sklouznete, nebo se budete potácet v jakémsi částečném bezvědomí.

Je to právě naopak. I tehdy, když v duchu kaizen navíc začnete pěstovat “malé myšlenky”, na které si časem také trochu posvítíme.

Zpět na úvodní stránku

Tento článek byl zveřejněn 25/07/2007 v 1:17 am a je založen v kategorii Kaizen, Vztahy, Rozhodování. Můžete sledovat odpovědi na tento článek prostřednictvím RSS 2.0 spojení. Můžete poslat odpověď, nebo sledovat ze svých vlastních stránek.