Manažer jako krotitel
Je to skoro na den přesně sedm let, kdy jsme v plzeňské Škodovce měli zajímavý rozhovor s technickým náměstkem. Řekl tehdy, že část svých manažerských úspěchů připisuje tomu, že za život vychoval a vycvičil několik psů.
Zní to divně? Jako by své podřízené přirovnával ke zvířatům. To ovšem k osobnosti toho člověka vůbec nepasovalo.
Jak si jeho slova vykládáte Vy? Napadá Vás trpělivost, důslednost, které jsou třeba i při práci s lidmi?
Loni v létě se v New York Times objevil článek od spisovatelky Amy Sutherlandové, ve kterém je několik postřehů, které mohou být zajímavé i pro Vás.
Připravovala novou knihu a aby dokonale rozuměla tomu, o čem psala, velmi pečlivě studovala metody trenérů zvířat. Zaujalo ji, že vycházejí ze stejných principů, ať už učí delfíny proskakovat obručí nebo slony malovat.
Napadlo ji: když stejné metody platí na delfína skákavého, plameňáka růžového, paviána pláštíkového i slona indického, proč by nemohly zabrat i na manžela amerického? Zkusila je doma a ony zabraly!
Prohlédněte si několik ze zmíněných univerzálních principů a uvažte, zda se Vám některý z nich náhodou také nehodí.
Odměnit nebo ignorovat
Základní princip, ve kterém se shodovali trenéři zvířat, říká, že chování, které se nám líbí, je třeba odměnit a chování, které se nám nelíbí, je lépe ignorovat.
U zvířat je to asi nezbytné - nikdo nenaučí medvěda jezdit na kole tím, že ho zahrne výčitkami, když mu to nejde. Dá se ten princip aplikovat i na lidi?
Pokud jsme měli tu čest se s Vámi setkat při ANIMA Instruktáži “Manažerské rozhovory” nebo e-kurzu “Umět chválit”, víte, že pod první část toho pravidla se bez váhání podepíšeme. Víte také, že chválit kvalitní výkon vůbec není jednoduché a málokdo to pořádně umí.
Druhá polovina toho pravidla už není tak jasná. Ignorovat nekvalitní práci nebo flákání, je to poslední, co by člověk měl dělat.
Napadá Vás, u jakého typu nežádoucího chování to dává smysl? Určitým vodítkem Vám může být i další pravidlo - pozorně si v následujícím odstavci přečtete, co přesně cvičitel delfína dělá.
Syndrom nejmenšího zesílení
Cvičitel delfínů v San Diegu autorce vysvětlil, co je to “syndrom nejmenšího zesílení” (Least Reinforcing Syndrome - LRS). Když delfín udělá něco špatně, cvičitel na to vůbec nereaguje. Několik okamžiků stojí nehnutě, dává si dobrý pozor, aby se na delfína nepodíval a pak se vrátí k práci. Základní myšlenka je, že jakákoli odpověď, pozitivní nebo negativní, posiluje dané chování. Jestliže chování nevyvolá žádnou odpověď, zpravidla vymizí.
Aplikace tohoto postupu prý dokáže odstranit i letité zlozvyky, jako je ranní vzteklé nadávání při hledání zašantročených klíčů. (Teď už samozřejmě nemluvíme o delfínech.)
Aproximovat
I k odměňování chování, které si přejeme, je vhodné přistupovat chytře. Je třeba mít představu, jak má kýžené chování vypadat a odměňovat každé zlepšení, každý krok k němu. U zvířat si asi nic jiného nedovedeme představit, u lidí nám obvykle chybí trpělivost.
Neslučitelné chování
Zakazovat nebo trestat nevhodné chování, nebývá nejlepší nápad. Účinnější je upevňovat chování, které je neslučitelné s tím, které si nepřejeme. Rodiče například vědí, že “děti, které si hrají, nezlobí”, cvičitelé zvířat musí být ještě o něco cílevědomější a trpělivější. Když cvičitel nechce, aby mu afričtí jeřábi přistávali na hlavě a na ramenou, učí je místo toho, aby přistávali na rohožích položených na zemi.
To zvíře za to nemůže
Jestliže zvíře nepředvede kousek, který cvičitel zamýšlel, platí axiom “chyba není na straně zvířete”. Možná o něm cvičitel pořád ještě málo ví - o jeho anatomii, sociální struktuře, o tom co má a nemá rádo. Možná se je snažil naučit něco, co to konkrétní zvíře nedokáže - slona skákat do výšky nebo jezevce odnaučit hrabat.
Nebo zvíře sice zná dostatečně dobře, ale je třeba aproximovat po menších krocích, vymyslet nové druhy neslučitelného chování a dát si větší pozor na vlastní reakce, které mohou vyživovat nevhodné chování.
Jak to chodí u Sutherlandů
Zájemce (zájemkyně?) o to, jak konkrétně Amy Sutherlandová doma aplikovala jednotlivé principy, se může podívat na celý článek. V době, kdy píšeme tyto řádky, je stále (po bezplatné registraci) dosažitelný na internetu. Zde je jeho název, který zároveň slouží jako odkaz: “What Shamu Taught Me About a Happy Marriage”
Opičáci a koně
Jak to všechno souvisí s ANIMA Instruktážemi a ANIMA E-kurzy? Přinejmenším se zdá, že v poslední době v nich zvířata hrají důležitější roli než dříve:
- v ANIMA Instruktáži “Umění delegovat” (15. 2. 2007) mají ústřední místo pravidla péče o opičáky a jejich krmení a
- v novém e-kurzu “Umět se ovládat” se hned na začátku budete zamýšlet nad jízdou na koni.
Přihlásit se můžete zde .
07/02/2007 v 6:40 pm
Jeden z čtenářů ANIMA Forbíny reagoval na tento článek v našem e-kurzu “Umět se ovládat”, kde do jedné z pokladnic vhodil tento příspěvek:
“Ten příklad s tím cvičením zvěře je dost dobrý. Zvláště to ignorování nežádoucího chování je zajímavé. Zkusím to na dětech. Doufám, že to nedopadne tak, že budu nakonec vycvičen já…” (Jan I)
Jeho plán zkusit to na dětech mě zaujal na tolik, že jsem se na příspěvek rozhodl reagovat zde. Mám k tomu tyto poznámky:
1) Z doby, kdy byly naše děti malé, si jasně vzpomínám, že je i záporná reakce rodičů zajímala. Někdy se zdálo, že je těší, jakou mají moc - vědí jak tátu rozčílit. Takže to pozorování, že i záporná odpověď posiluje chování asi sedí.
2) “Cvičitel … Několik okamžiků stojí nehnutě, dává si dobrý pozor, aby se na delfína nepodíval a pak se vrátí k práci.” K jaké práci se vrátí? Zřejmě ke své práci, tj. ke cvičení delfína. Tenhle detail může být důležitý. Kdyby se vrátil k TV, k počítači, … ?