ANIMA Forbína

Milióny diváků znají z filmu Apollo 13 větu “Houstone, máme problém”, kterou začal dramatický zápas o přežití posádky kosmonautů směřující k Měsíci.

Na minulé instrukáži se jeden z účastníků pozastavil nad tím, že ještě nikdo nevystoupil s požadavkem, aby tu větu ve filmu opravili tak, jak je v nadpisu: “Houstone, máme výzvu.” Třeba by se na tu změnu rády složily firmy, které pracně vtloukají svým zaměstnancům do hlavy, že slovo “problém” je zakázané. Smí se říkat jen “výzva”.

Jeho nápad mě pobavil stejně jako myšlenka, kterou jsem slyšel loni: Microsoft by měl ikonu koše, kterou umisťuje na plochu počítačů, nahradit několika koši - aby bylo možno třídit odpad.

Co mají ty dva nápady společného?

Oba parodují jev, který dobře známe - vezme se rozumná myšlenka a dovede se až k absurditě. Pro mne byl v tu chvíli aktuálnější příklad problém versus výzva. Nedlouho před instruktáží mi totiž z ničeho nic na počítači “odešel” disk a vzal s sebou do říše zapomnění všechno, co na něm bylo. Ještě teď mi není dobře, když si vzpomenu, jak od prvního dojmu malé patálie - zatuhla mi aplikace v počítači - jsem postupně docházel ke zjištění, že mám opravdu velký problém.

Nahradit to konstatováním, že mi uplynulé dva týdny přinesly řadu výzev, je hloupost. I když řešit bylo co - nejdříve ze všeho zařídit, aby instruktáž proběhla na náhradním počítači ve stejné kvalitě, jako byla připravena na tom potrefeném, a pak to šlo hodinu po hodině, den po dni jedno po druhém. To, že Vám teď znovu píši na Forbínu, ukazuje, že nejhorší už mám snad za sebou. Ale problémů to přineslo opravdu dost. O výzvách mi raději nemluvte.

Oba dva vtípky v úvodu souvisí s tím nejpodstatnějím, čím jsme se zabývali na minulé instruktáži. Jmenovala se “Kde více informací nepomáhá?”, ale snesla by i dramatičtější název “O informačním fetišismu a nejzločinnějších i nejnešťastnějších lidech”. Naznačím teď stručně proč. Začnu tím, co jste mohli zahlédnout už v její anotaci.

Mluvilo se v ní o informačním fetišismu a já jsem dokonce musel odpovídat na dotaz, zda se od účastníků instruktáže očekává, že si obléknou nějaké speciální prádélko. Tazatele jsem uklidňoval, že ne.

Informační fetišismus

Myslím, že John Seely Brown a Paul Duguid byli první, kdo použili označení “informační fetišismus” pro něco, s čím se můžete setkat v mnoha firmách. Informační fetišismus vychází z přesvědčení, že bezpečnou cestou k tomu, aby se firmě dobře dařilo, je mít co nejvíce informací. Měla by si pořídit informační systém, v němž bude co nejvíce informací o firmě, jejích zákaznících, a vůbec o všem možném, co s její činností souvisí. Systém by pak měl být schopen ty informace třídit, sumarizovat, vyhodnocovat, jak si jen vzpomenete.

Setkáte se dnes s firmami, které se o to snaží, a v nichž velká část jejich zaměstnanců tráví podstatnou část své pracovní doby vkládáním informací do systému a manipulací s nimi.

Co máte dělat, když jste se tou cestou vydali a žádné zlepšení nepozorujete? Recept informačních fetišistů je jasný: potřebujete více informací! A když to nepomůže? Ještě více informací!

Během instruktáže jsme měli čas si uvědomit, že bezuzdné shromažďování informací bývá hnáno snahou snížit nejistotu. A tady se dostáváme k něčemu mimořádně důležitému a překvapivému. Ti největší informační fetišisté někdy současně vytrubují, že žádná jistota neexistuje.

Mám dojem, že jsme v tomhle směru masívním vymýváním mozků do jisté míry zasaženi všichni. Všimněte si, že se o “boření jistot” většinou píše jako něčem, co je určitě dobré. Panuje dojem, že vzdělání člověka vede k tomu, aby pochyboval úplně o všem. Aby upadl do zvyku o všem pochybovat.

Na instruktážích v minulém roce jsme se tomu věnovali dlouhé hodiny. Promýšleli jsme různé podoby (vnitřního) souhlasu, až jsme konečně dospěli k pojmu jistoty.

Tu dlouhou cestu tady nemůžeme opakovat, proto se ji pokusím trochu suplovat jedním citátem z Myšlenek Blaise Pascala. Nebudu Vás zdržovat vysvětlováním, v jakém přesném kontextu se citát vyskytuje, ani na kterého konkrétního vysmátého, velmi inteligentního a od dětství v přepychu žijícího francouzského šlechtice asi myslel, když psal tak drsná slova.

Jenom si to pomalu přečtěte a srovnejte s názory převažujícími dnes. A také se autora snažte brát vážně. Pascal nebyl úplný hlupáček. Jeho jméno znáte ze školy z hodin matematiky a fyziky. V těch vědách toho dost vykonal, ale když byl opravdu ve formě, snažil se naplno věnovat přemýšlení o lidském životě, lásce k moudrosti - filozofii.

Je zaznamenáno, že jednou, když ho hrozně bolely zuby, usoudil, že při tom naplno přemýšlet nedokáže, ale aby na bolest trochu zapomněl, nasadil si do hlavy zajímavý matematický problém. Vznikla z toho slavná práce o cykloidách.

Takže teď něco, co vzniklo, když ho snad zuby nebolely, když byl ve formě.

Z Pascalových Myšlenek

“Ten, kdo pochybuje a nesnaží se pochyb zbavit, je zároveň nejzločinnější a nejnešťastnější ze smrtelníků. Jestliže je k tomu navíc klidný a spokojený sám se sebou, jestliže je domýšlivý na svůj poklid, nebo učiní svůj stav předmětem dobré nálady a sebeuspokojení, pak se mi nedostává slov, abych popsal stvoření tak choromyslné.”

O něco dále pak píše, že takovým lidem je třeba čelit.

Jak to souvisí s vtípky ze začátku tohoto článku?

Pryč s houslemi?

Je třeba být opatrný, na tom se snad všichni shodneme, jako se shodneme, že není dobré při slově “problém” jen svěsit hlavu a ruce, nebo se možná i shodneme, že třídit odpad je dobré.

Jestliže to však přeženeme, a místo “problém” dovolíme říkat jen “výzva” nebo když třídíme soubory, které v počítači mažeme, je to někdy komické, někdy škodlivé.

Podobně jestliže od vyvracení falešných jistot a snahy přesně přemýšlet překmitneme do extrému a začneme být pyšní na to, že pochybujeme o všem, začínáme nesmírně škodit. Sobě i jiným, jak o tom psal Pascal.

Dalo by se to přirovnat k člověku, který nejprve zápasí s tím, že (on případně i druzí) vyluzuje na housle falešné tóny a místo toho, aby se snažil zahrát je čistě, začne hlásat, že čisté tóny neexistují, a začne být pyšný na svou falešnou hru.

Připravuje tím sebe i druhé o radost z hudby. U lidí, o kterých psal Pascal, je to ještě horší. Tady jsou v sázce možná ty největší radosti, které člověk může zažít, a které dokáží jeho život rozsvítit.

Jistota je normální a přirozený stav lidské mysli. Normální ve stejném smyslu, jako je normální, že se člověk naučí mluvit, že se naučí usmívat, nebo že se snaží přijít věcem na kloub. V mnoha věcech v životě jistoty nedosáhneme a ani to možné nemá smysl zkoušet. Když už se to však stane, přináší to velmi speciální druh radosti, která je trvalá.

O tom, jak pan profesor promluvil

O tom všem jsme na obecné úrovni mluvili před rokem, později jsme ukazovali, že to nejsou jen krásné úvahy visící ve vzduchoprázdnu, ale mají bezprostřední vliv například na manažerskou praxi.  Probírali jsme je v souvislostech s úvodními lekcemi ekonomie a schopnosti hospodařit s tím nejdůležitějším. V minulé instruktáži jsme mluvili o tomtéž, tentokrát v souvislosti s informačními systémy.

V tom loňském běhu se stala zajímavá věc. Mluvili jsme o jistotách a hospodaření s časem a na instruktáži byl jeden profesor z ČVUT, člověk s velmi silným hlasem, který když promluví, je mu těžko oponovat. V okamžiku, kdy jsem promítl poslední konceptuální mapu věnovanou konceptu jistoty, prohlédl si ji a řekl, jako by se chtěl ujistit, že tomu správně rozuměl: “A k pojmu jistoty se někdy během života dopracuje prostý člověk, zatímco vzdělaný selže”. Jenom jsem mlčky přikývl, ostatní také přikývli a bylo to.  V duchu jsem ovšem měl obrovskou radost, že jsem se nenamáhal zbytečně.

To že slíbili?

Vzdělaný člověk by samozřejmě měl být ve výhodě. Jak je možné, že jí nevyužije? Snaží se zbavit pochybností? Snaží se ze všech sil dospět aspoň k několika málo jistotám, o které se bude moci opřít? Připomeňte si například, o co na Karlově Univerzitě slibovali usilovat (i za vlády komunistů!) čerstvě promovaní doktoři. Dnes to slibují i bakaláři a magistři:

“… ut veritas propagetur et lux eius, qua salus humani generis continetur, clarius effulgeat …”

“… aby se rozšiřovala pravda, a její světlo, v němž spočívá blaho lidského rodu, jasněji zazářilo …”

Znáte nějaké lidi, kteří to slibovali? Dodržují, co slíbili? Nebo Vám řeknou:

“To že jsem slíbil? Pravda? Jaká pravda? A zrovna ona, že to vytrhne?”

Podařilo se mi aspoň trochu naznačit, o čem jsme minule mluvili? Do větších podrobností už nepůjdu, i když by se mi chtělo. Jenomže už takhle je ten článek dost dlouhý a navíc končit musím. Za pár hodin začíná další instruktáž “Pověry o projektech”.

Zpět na úvodní stránku

Tento článek byl zveřejněn 08/03/2012 v 10:46 am a je založen v kategorii Charakter, Myšlení, Etika. Můžete sledovat odpovědi na tento článek prostřednictvím RSS 2.0 spojení. Both comments and pings are currently closed.