Ovládáte houževnatostní inženýrství?
Jestliže víte, co je “resilience engineering” nebo se aspoň můžete pochlubit tím, že jste si dokázal(a) udržet zdravý odstup od metod řízení rizik (risk management), pak si tenhle článek snad s chutí přečtete. Jestliže Vaše odpověď na úvodní otázku zní ne, pak byste si ten článek měl(a) přečíst tuplem.
Eliminace rizik - cesta k úspěchu?
Až se 22. března sejdeme na instruktáži s tímto názvem, budou proti sobě stát na jedné straně známé metodologie řízení rizik a na druhé straně houževnatostní inženýrství.
Jak vypadají metody řízení rizik? Možná jste na ně někde narazil(a). Začíná to zpravidla tím, že se identifikují rizika hrozící organizaci nebo třeba projektu. Odhadne se pravděpodobnost, s jakou se mohou vynořit, a také jejich ničivá síla. Pak se pro ty nejhorší z nich hledají cesty, jak jim zabránit, nebo je zvládnout.
Najdou se ovšem i manažeři, kteří se takových manévrů účastní s nechutí, a celé jim to je proti srsti. Proč? Ony ty metody řízení rizik nejsou úplně k ničemu, ale hodí se jen pro situace, které jsou ustálené a svým způsobem jednoduché. U komplikovanějších a turbulentních situací takové metody nepomáhají a někdy vyloženě škodí a mohou organizaci nebo projekt dokonce potopit.
Lidé, kteří chovali k metodám řízení rizik nedůvěru, si proto mohli oddechnout, když se zhruba před sedmi lety začalo formovat něco, čemu se říká “resilience engineering”. Český termín se ještě neustálil, nazývám to zde “houževnatostní inženýrství”, i když tenhle překlad to asi nakonec bohužel nevyhraje. Houževnatostní inženýrství ukazuje, že cesty k překonání skutečných malérů vypadají jinak, než to praktikuje “řízení rizik”.
Chystáme se Vás tedy v březnu seznámit se základy houževnatostního inženýrství a přesvědčit Vás, že právě tomu byste se teď ve svízelné době měli věnovat? Co kdybyste ve firmě založili Resilience University nebo Resilience Academy? Nakonec by se to ani nemuselo příliš prodražit. Resilience má stejný počet písmen jako třeba leadership, tak by možná stačilo přemalovat kus nějakého ještě zánovního vývěsního štítu.
Odpověď zní: nic takového nechystáme a kdyby takový dojem vznikl, byla by to pro mne osobně rána do místa, kam už jsem několikrát dostal bolestivý úder od lidí, od nichž bych to nečekal.
Vzpomínám, jak jste nám říkal
Několikrát v uplynulých patnácti letech se mi totiž stalo, že mi někdo řekl: “Často si na vás vzpomenu, jak jste nám říkával …”. A pak citoval něco, co jsem určitě nikdy neřekl - nějaký názor, proti němuž jsem vždy vystupoval. Jak říkám, stalo se to jen několikrát, ale silně mě to zasáhlo proto, že to řekli lidé inteligentní, lidé s nimiž jsem při nějakém projektu přicházel dlouhodobě do styku, často jsem s nimi mluvil, a kteří se ke mně chovají přátelsky.
Zprvu jsem z toho vyvozoval, že se musím vyjadřovat jasněji, že se musím snažit své názory prezentovat ještě o něco přesvědčivěji. Postupně jsem však dospěl k názoru, že problém je někde jinde, a z toho poznání také vychází podoba následujících pěti instruktáží.
Zlato v bahně
Pojetí ANIMA Instruktáží od samého začátku ovlivnilo přirovnání, které už před 15 lety použili John Micklethwait a Adrian Wooldridge v knize The Witch Doctors. Podle nich tak zvaná “management science” neboli teorie řízení produkuje laviny bahna, v nichž se tu a tam nachází zlatý valounek.
Občas jsem jejich výrok v úvodu k instruktážím citoval a vysvětloval, jak vybíráme témata. Snažili jsme se držet stranou lavin, které se v té době valily a vybírat zlaté valounky až když se bahno usadilo. Například k tomu, jaké skvělé věci může přinést Balanced Scorecard jsme se prokutali, až když ten nástroj přestal kralovat hitparádě a klesl až někam na 20. příčku nejpoužívanějších nástrojů.
Tenhle plán docela fungoval, ale měl jednu vadu, na kterou mě upozornily právě ty občasné bolestivé údery.
Pokleslá forma zábavního průmyslu
Zjistil jsem, že si mě ti lidé, kteří mě nechtěně zasáhli, pokaždé s někým spletli. Absolvovali mnoho různých školení, radili se s mnoha konzultanty a postupně nabrali zásobu pozoruhodných názorů a metod a už se jim tak trochu pletlo, co kdo říkal.
To nevadí, pokud ty věci nejsou až tak důležité. Pak je možné brát školení jako jakousi pokleslou odnož zábavního průmyslu. Posedíte, pobavíte se, tu a tam se dozvíte překvapivé nové věci. Nic Vám nehrozí, žádné zvláštní nasazení to od Vás nevyžaduje, ať během školení plácnete cokoli, lektor Vás pochválí. Nanejvýš na konci ohodnotíte na formuláři, který tam nechali ležet personalisté, jak se Vám představení líbilo.
Ale jak to je v případě, že se jedná o věci na nichž záleží? Představte si jednoduchý umělý příklad. V zaměstnání pracujete s čísly a potřebujete je občas umět rozložit na součin dvou celých čísel. Absolvujete školení, kde se dozvíte, že 36 = 3 x 12 a také 36 = 6 x 6. “Fajn, to se mi může hodit”, usoudíte. Pak si dopřejete jiné školení, a tam se dozvíte hned tři možnosti: 36 = 3 x 12, 36 = 3 x 6 a 36 = 4 x 9. “No vida”, řeknete si, “tohle bylo ještě výživnější”. Pak přijde další školení: 36 = 7 x 5, 36 = 6 x 6, 36 = 6 x 3. A tak sbíráte stále nové a nové poznatky. Při práci někdy zjistíte, že to, co jste se naučili při školení, vede k podivným výsledkům, a tak těm poznatkům nedáváte příliš velkou váhu - jsou přece jen příliš akademické. Praxe je jiná.
Ocítáte se tak v situaci člověka, na něhož se v bibli zapomnělo.
Člověk rozvážný a člověk pošetilý staví dům
Snad ke každému se donesla přinejmenším ozvěna biblického podobenství o stavbě domu. Rozvážný člověk postavil dům na skále. “Spadl déšť, přišly záplavy, větry zaduly a rozpoutaly se proti tomu domu, a on se nezřítil: to proto, že byl postaven na skále.” Naproti tomu pošetilý člověk postavil svůj dům na písku. “Spadl déšť, přišly záplavy, větry zaduly a vrhly se na ten dům, a on se zřítil. A veliká byla jeho zkáza!”
Kam v tom podobenství zařadit člověka, který konzumuje školení ve stylu “36 = 3 x 12 a také 36 = 3 x 6″? Ten odpovídá člověku, který nekouká, kde staví: možná něco na skále, možná něco na písku. Je to podobné jako u fenoménu kecání, jak jsme o něm zde psali: kecá se bez ohledu na to, co je nebo není pravda - možná je to pravda, možná ne - s tím si kecal nedělá starosti. Poznamenali jsme tehdy, že kecal bývá horší a nebezpečnější než lhář.
Podobně nebezpečné je i stavění ve stylu “možná něco na skále, možná něco na písku”. Dům nakonec stejně spadne, těch pár zdí, které zůstaly stát, to nezachrání, a stavitel nakonec dojde k závěru, že budovat základy je k ničemu. Otázku, na čem ty základy stály, si vůbec nepřipouští.
Snad si rozumíme: poslechnout si různé názory je velmi potřebné, zvláště nyní, když jsme ze všech možných stran vystaveni intenzivnímu vymývání mozků . Předpokládá to však následnou tvrdou práci - nenechat si v hlavě vršit změť rozporuplných názorů, ale snažit se zjistit, jak se věci mají doopravdy. Právě tohle nám dnes chybí: spokojíme se s tím, že “si odneseme zajímavou myšlenku”, ale nenajdeme čas na to, abychom ji zkusili použít a pozorně sledovali, jestli je správná.
Ani pojetí našich instruktáží “soustředíme se na zlaté valounky a moc se nebudeme starat, s jakým bahnem připlavaly”, zrovna nepomáhalo se z tohoto přístupu vymanit. Proto budeme v této sérii instruktáží postupovat jinak a podle svých skromných možností se budeme se snažit asistovat těm, kdo mají chuť věnovat více úsilí základům manažerské práce.
Jak to bude vypadat?
Přijďte si zadiskriminovat
Podívate-li se na témata následujícího cyklu instruktáží:
- 19. ledna 2012: Rozhodovat co nejlépe
- 9. února 2012: Jak učit dobře pracovat
- 23. února 2012: Kdy více informací nepomáhá?
- 8. března 2012: Pověry o projektech
- 22. března 2012: Eliminace rizik - cesta k úspěchu?
najdete tam opakující se motiv. Každou instruktáž zahájíme některou z pouček, jež můžete najít ve stovkách knih nebo je slyšet opakovat na business školách. Už názvy instruktáží naznačují, že se budou postupně týkat důležitosti logiky a statistiky při rozhodování, popisu procesů a pracovních postupů, stanovování úkolů a jejich vyhodnocování, potřeby získat co nejvíce informací, vedení projektů a a nakonec i toho řízení rizik.
Nespokojíme se však tentokrát jen s konstatováním, že se uplatní jen v některých situacích, ale pokusíme se pokud možno přesně vystihnout, v kterých situacích jsou užitečné. Hlavně však chceme ukázat příklady situací, kdy ty poučky vyloženě škodí - takových situací asi budeme v nejbližších letech zažívat hodně - a teprve potom budeme společně přemýšlet, čím ony poučky v takových situacích nahradit.
K charakteristice moudrého a vzdělaného člověka už od starověku patřilo umění správně rozlišovat - například na čem se dá stavět a na čem ne, co je pravda a co není, co je spravedlivé a co není. To umění vůbec není lehké a těžko se snáší s leností.
Důsledky nesprávného rozlišování bývají tak hrozivé, že před nimi není možné zavírat oči. Lenoši se proto snaží odstranit možnost nesprávného rozlišování tak, že obejdou slova “správné” a “nesprávné”, která jsou jim z duše odporná, a raději zakáží jakékoli rozlišování - řečeno cizím slovem (v jeho původním významu) - jakoukoli diskriminaci.
Neschopnost správně diskriminovat však znamená stavět “možná něco na skále, možná něco na písku”, znamená kecat, bez ohledu na to, co je a co není pravda, znamená to také používat hlava nehlava poučky o důležitosti logiky a statistiky při rozhodování, popisu procesů a pracovních postupů, stanovování úkolů a jejich vyhodnocování, potřeby získat co nejvíce informací, vedení projektů, i o řízení rizik.
Máte-li chuť se pocvičit ve správné diskriminaci, jejíž cena v současné době strmě stoupá, klikněte zde, nebo klikněte zde a udělejte, co je třeba. Já osobně Vám budu sekundovat, co mi síly postačí. Dobrá zpráva je i to, že lidé, kteří se dosud na tyto instruktáže přihlásili, jsou samí přemýšliví pánové a jedna přemýšlivá dáma.