Kecal pan prezident, nebo nekecal?
Jsou to jen omyly, předsudky a někdy s prominutím i kecy - tak reagoval koncem roku 2006 Karel Schwarzenberg na poměrně rozsáhlé prohlášení prezidenta Klause namířené proti návrhu zelených, aby se Schwarzenberg stal ministrem zahraničí.
Tuto epizodu zde v článku použijeme jako východisko pro pokračování našich úvah o životně důležitém fenoménu kecání.
Žádnou politiku, prosím
Prosím, aby nedošlo k nedorozumění. Volím v tomto článku dva příklady z politiky, ale jenom z toho důvodu, že jsou dost dobře známé a údernější, než kdybych volil příklady ze života nějaké anonymní firmy. Nemělo by pro vás být příliš obtížné najít podobné příklady z práce.
Jako vždy budu rád, když se k článku vyjádříte, ale uvítám, když to bude k tématu - jak doplácíme na kecání v profesionálním i osobním životě - nikoli poznámky k jednotlivým politickým figurám a figurkám.
Kdo jsou magoři
Jak lidé reagovali na uvedený Schwarzenbergův výrok? Někdo se možná zasmál, někdo přitakal, jiný se ohradil: “Takhle se o panu prezidentovi nemluví”, nebo “To žádné kecy nebyly, ale čistá pravda.”
Nezaznamenal jsem však, že by se někdo ohradil veřejně. To možná byla chyba, mohli jsme zažít zajímavé pokračování, něco na způsob toho, co jsme pak sledovali o půl roku později. To už byl zmíněný kníže ministrem zahraničí a na adresu rakouských odpůrců Temelína blokujících hraniční přechody, pronesl větu: “Já vám něco povím, já tyhle magory znám, demonstrovat budou dlouho.”
Proti tomu se v Rakousku zvedla vlna protestů, psaly o tom noviny a žádaly omluvu. Karel Schwarzenberg se omluvit odmítl, ale poukázal na nekvalitní překlad svých slov a pojem přesněji vymezil pro ty, kdo ho do té doby měli příliš rozmazaný: “Mnohá média ten výraz přeložila jako ´blázni´ nebo ´blbci´. Přesně vzato je magor ten, kdo stále znovu opakuje stejný nesmysl. Lidé, kteří obtěžují druhé a brání provozu mezi sousedy, nedělají nic smysluplného.”
Kdyby se o půl roku dříve někdo ohradil proti výroku o prezidentových kecech, mohli jsme se možná dočkat zajímavého vymezení pojmu “kecy” z povolaných úst - od člověka, který později zabodoval volebním sloganem „Když se kecají blbosti, tak spím.“
Co jsou a nejsou kecy
Během právě skončeného seriálu ANIMA Instruktáží věnovaného třem cestám ke správnému myšlení - triviu - jsme opakovaně zjišťovali, jak velký problém kecy představují. Někdo pořádně nevládne jazykem, někdo je na štíru s logikou, někdo neumí přesvědčovat - výsledek je stejný: ztrácíme čas, energii i příležitosti tím, že posloucháme kecy. Někdy pár minut, někdy celé dlouhé hodiny. Dokázat s tím něco udělat, znamená zbavit se obrovské mrtvé váhy.
Bez vymezení pojmu kecy se však nikam nedostaneme. Jestliže dovolíme to slovo používat jako projev nevole nebo nadávku, jestliže připustíme, aby někdo označoval za kecy něco, co kecy nejsou, nehneme se z místa.
Proto bychom měli být opravdu vděčni Harrymu Frankfurtovi za studii “On bullshit”, o níž jsme zde psali nedávno. Možná si vzpomínáte na důležité konstatování:
“… kecat je možné bez ohledu na to, co je nebo není pravda. Možná je to pravda, možná ne”,
nebo na radu zkušeného darebáka malému synkovi:
“Nikdy nelži, když můžeš dosáhnout svého kecáním kravin”,
nebo na pozorování, že člověku, který pojem pravdy relativizuje, nezbývá než mlčet nebo kecat.
Rád bych upozornil ještě na jeden důležitý moment z Frankfurtovy studie.
Kdy je růže sprosté slovo
V současné době jsme občas svědky štvanic na slova. Například tak zvaná politická korektnost vás nutí dávat si pozor, abyste neměli opletačky kvůli používání některých slov. Některé štvanice se pořádají v rámci celých národů, některé uvnitř jednotlivých firem. Kdybyste náhodou někde v autoservisu slyšeli někoho vysvětlovat technikovi, že má “výzvy se zapalováním”, pak ten pán nejspíš pracuje ve firmě, z níž slovo “problém” vyštvali a nahradili slovem “výzva”.
Podobný jev můžete zaznamenat i u hovorových, obhroublých a sprostých slov. Někteří novináři tak každou chvíli poznamenají, že citovaný Karel Schwarzenberg používá “jadrné mluvy”. Tou se odlišuje od jejich sterilního, bezbarvého jazyka.
Vzpomínám si na jeden rozhovor s Janem Werichem, kde mluvil o používání sprostých slov. Neliboval si v nich, ale v tom hovoru řekl zajímavou věc - problém není ve sprostých slovech, ale ve sprostých lidech a sprostých myšlenkách. Použil přitom větu, kterou dodnes občas slýchám citovat: “Z úst některých lidí i slovo růže zní sprostě.”
Občas si na to vzpomenu, když slyším zvrhlé a sprosté myšlenky veřejně vyjadřovat sterilním, těžko srozumitelným a politicky korektním jazykem.
I slovo, které je obhroublé nebo sprosté, v sobě nese důležité informace a odkazy, které se při opisu ztratí, a v některých situacích je chyba takové slovo opisovat jen proto, aby někdo nezdvihl obočí nebo se nějaká slečinka nezačervenala.
Příklad můžete najít právě ve studii “On Bullshit”. Frankfurt rozebírá pojem “bullshit” (kecy) ze všech stran a v jistém okamžiku se podívá i na jeho doslovný význam - kravinec, nebo chcete-li býčí exkrement. Doslovný význam slova pak autora přivádí na stopu důležitých vlastností keců. Například: kecy bývají beztvaré. Věřím, že až příště uslyšíte, že kdesi někdo jen tak něco plácnul nebo plesknul, vybaví se vám díky Harrymu Frankfurtovi nová, neotřelá představa.
Kravinec je také bývalá potrava, bohužel už zbavená všeho výživného.
Budete-li příště muset poslouchat kecy, zkuste se na to chvíli podívat z této stránky, možná si přijdete na své.
Frankfurt také upozorňuje, že exkrement není vyroben nebo zkonstruován. Je pouze emitován nebo vyklopen. I to je důležité vodítko při přemýšlení o kecech.
Mne přitom napadla ještě jedna věc - poslední pozorování dává možnost přejít od obhroublého k velmi noblesnímu vyjadřování:
“Kdo je emitentem tohoto dokumentu?”
nebo
“Svou prezentaci emitoval celých padesát minut.”
Avšak pozor na věty jako: “Tak nám to konečně vyklopte.”
Závěrečné přání
Přeji Vám pěkné léto. Možná v klidu během dovolené dostanete nápad kudy na kecy. (Na emise?) „Když se kecají blbosti, tak spím“ je také určité řešení, ale možná přijdete na něco ještě lepšího.
30/06/2011 v 8:36 am
Takový zásadní pohled na skutečnosti, které mají vliv na to, co se děje, je samozřejmě užitečný. Nesmíme zapomenout, že příčiny mohou mít své důsledky a je potřeba těmto vazbám rozumět, abychom mohli analyzovat svá rozhodnutí z pohledu toho, co je způsobilo a ne toho, co si jen myslíme, že je mohlo případně způsobit. Ostatně i důsledky, u kterých nenalezneme příčiny, jsou nakonec součástí našeho života, bez ohledu na to, jestli po jejich původu pátráme či ne.
Přeji rovněž pěkné léto
) J.
30/06/2011 v 8:39 am
Děkuji za hezké ráno a dovolil bych si několik poznámek (tentokrát veřejně).
.
Poznámka první - mám za to, že by se jistě našla řada živých organismů, které by nesouhlasily s tvrzením, že exkrementy jsou již zbaveny živin. Přeneseno zpět ke kecům - stejně existuje mnoho organismů, které se výtečně živí z jednotlivých částeček keců - stačí otevřít noviny, nebo ještě lépe některé firemní tiskoviny.
Neotřelé užití slova emise (nebo emitovat) mne přivádí k myšlence jak ušetřit nemalé peníze ze státního rozpočtu - pokud jste někdy někdo sledovali přímý přenos z parlamentu asi tušíte. Což takhle před jednáním sněmovny rozdávat emisní povolenky v kursu - 10,–/Kč jedna věta emisí. Prozatím se mi nepodařilo domyslet jak zabránit tomu, aby tyto povolenky byly rozdány a také jak by vypadala situace, kdy by spořivější z poslanců, přestali emitovat zcela a ti rozhazovační (ale spíše nesebekritičtí) by naopak měli co dělat, aby nepropadli oky naší sociální sítě.
Poznámka poslední - vyprovokovaná slovem výzva. Zatím jsem to zkusil jen jednou - jsa seznámen s tím, že “je to výzva”, jsem se zeptal k čemu. Celkem mne překvapilo, že ač to zprvu vypadalo, jako problém, záhy se ukázalo, že po dotazu se vše zjednodušilo - opravdu to byla výzva - k odchodu
30/06/2011 v 9:08 am
J. Pejčochovi:
To je opravdu zásadní příspěvek, který nade vší pochybnost ukazuje, jak principiální může být aplikace paradigmatu příčin a důsledků zejména v ekonomické sféře. Tím samozřejmě nechci popírat smysluplnost jeho aplikace i na sféru kvality života.
Děkuji
30/06/2011 v 9:16 am
Ladislavu Korobczukovi:
1) Vidíte, to mě vůbec nenapadlo, začít přemýšlet o hovniválech ve firmách, veřejném životě i v médiích. Velká výzva!
2) O emisních povolenkách jsem přemýšlet začal, ale měl jsem strach, aby se nějak nerozkradly.
30/06/2011 v 5:24 pm
J. Pejčochovi:
Tak nevím - já tomu nějak nerozumím …
30/06/2011 v 9:27 pm
Řada lidí má mluvení jako koníček. Ti, kdo mají jako koníček pohyb si zvykli vybírat v široké nabídce sportovních příležitostí (a popularita fyzické práce neroste). Co však ti, kdo mají jako koníček mluvení, ale nejsou mistry v ovládání jazyka a myšlení? Kam ty nasměřovat, aby si mohli v dnešní době pokecat či se vykecat (a nesnažili se dostat do profesí, kde jsou důležitým nástrojem myšlení a jazyk)?
01/07/2011 v 10:04 am
Štěpánce Tetourové:
To je zajímavý pohled na věc a možná by stálo se za to se k němu vrátit. Teď jen několik poznámek.
1) Myslím, že s lidmi, kteří mají mluvení opravdu jako koníček (kolik jich je?), žádný velký problém nevzniká, podobně jako s lidmi, kteří se ve volných chvílích věnují fotbalu jako koníčku. Dělají to s láskou, hrají naplno a protože znají svou úroveň, nesnaží se nějakým úskokem dostat do prvoligového týmu, ale “nechávají srdce na trávníku” v zápasech nějakého okresního přeboru.
Podobně lidi, kteří mají mluvení jako koníček, bych hledal v ochotnických souborech, nepřekvapovalo by mě, kdyby přednášeli přípitky na svatbách, apod.
2) Něco jiného jsou lidé od přírody hovorní, kteří se potřebují čas od času vypovídat, ale o koníčku se v jejich případech nedá mluvit. Je dobře, když pro ně existují zařízení, například hospody, které to umožňují.
3) Ještě něco jiného jsou lidé, kteří potřebují kecat. O těch se vyplatí přemýšlet v intencích studie “On Bullshit” a většinou jsou nebezpeční. Často jsou přesvědčeni, že právo kecat patří k základním lidským právům, a že když kecají, upevňují tím svobodu slova. Jejich kecání však obvykle bývá výrazem tichého zoufalství nad vlastním životem nebo obecněji řečeno snahou přehlušit něco, co s jejich životem není v pořádku.
4) Nedávno mi po jakémsi firemním školení jeden z mladých účastníků říkal, že u nich doma mají zvyk, že si večer všichni povídají o tom, co kdo zažil. Říkal mi, že ho to zejména v pubertě velmi štvalo, ale teď už začíná chápat, jak veliký je to dar. Myslím, že takové hovory mohou být pro všechny vynikající školou praktické životní filozofie, jazyka i myšlení. A u lidí, kteří se jich účastní, je asi menší nebezpečí, že spadnou do kategorie, které jsem se věnoval v předchozím odstavci 3.
09/07/2011 v 11:51 am
Zajímalo by mě, proč je hned v prvním příspěvku napsáno, že ‘J.Pejčoch říká’, a ne třeba ‘J. Pejčoch kydá’?
16/08/2011 v 12:56 am
A.P. :
To proto, že jazykový analyzátor nedokázal určit podstatu tohoto sdělení, i když v doprovodném komentáři bylo, že kdo první odhalí, že jsou to kydy a nebude se bát to napsat, dostane kalendář s obrázky od P. Kantorka. (Pravda, pomíjím to, že Michal Chytil zareagoval zcela adekvátně)
Tož tedy A.P. je jasným kandidátem na udělení. Dopravím ho při vhodné příležitosti do Animy
). JP