ANIMA Forbína

Poznali jste muže na obrázku? Ano, správně, je to Kamehameha II, král havajských ostrovů z počátku 19. století.  Komu dělá potíže jeho královské jméno, určitě si zapamatuje jeho původní jméno - Liholiho (mnemotechnická pomůcka: jeho velká záliba v alkoholu). Ohledy na Jeho Veličenstvo jsou v pozadí toho, že od minulého článku zde uplynuly dlouhé 3 týdny.

Zpět k počítání psích nohou

Ti z vás, kteří  sem na Forbínu chodí z  dálky pozorovat,  jak se odvíjejí jednotlivé kapitoly knihy “Manažerky, manažeři a jejich móresy” (MMJM) už si možná říkali, co se děje. Přestali jsme snad další kapitoly posílat? Naopak, kapitoly zatím posíláme přesně podle plánu, ale nechtěli jsme jejich čtenáře přetížit. Kapitoly, které jsme teď posílali, totiž byly hodně hutné. Hutné, ale nezbytné. Už proto, aby nás nezaskočila havajská karta, neboli fenomén Liholiho.

Možná si vzpomínáte, že jsme odložili zprávu o 3. kapitole nazvané “Kolik nohou má pes?” Začínala takto:

Traduje se, že se Abraham Lincoln na jakémsi shromáždění zeptal svých posluchačů:  “Kolik nohou by měl pes, kdybychom ocasu také říkali noha?” Odpověděli, že pět. “Ne,  čtyři”, opravil je Lincoln, “ocas se nestane nohou jen kvůli tomu, že ho tak začneme nazývat.”

To je citát, který člověka potěší - takhle mluví státník, politici se nás často snaží přesvědčit o opaku.  My jsme v oné kapitole Lincolna citovali jako příklad člověka, pro kterého je důležité, jak jsou věci opravdu, nejen jak je cítí, nebo jak se o nich mluví.

Ve vztahu k etice je to zvlášť důležité. Ve 3. kapitole jsme rozlišili dvě skupiny lidí. Jednu skupinu jsme nazvali “objektivní”.  Do ní patří lidé, pro něž je etiku třeba zkoumat a objevovat, jako se objevují  přírodní zákony. Druhou skupinu jsme nazvali “subjektivní”. Pro ně  je etika čistě lidský výtvor, jako jsou umělecká díla nebo technické vynálezy. Nechali jsme čtenáře rozmyslet, do které skupiny oni sami patří.

Během několika kapitol jsme pak dospěli do bodu, kde jsme se museli vyrovnat se skutečností, že skupina “subjektivních” je v současnosti hodně velká.

Asi také nějaké znáte, například lidi, kteří odmítají přemýšlet o tom, jak se věci opravdu mají, a mluví jenom o tom, “jak to cítí”.

Kdyby ti lidé jenom jednali pod dojmem, že takový postoj je výdobytek moderní doby, bylo by možné to uvést na pravou míru (podobně jako jsme to udělali v případě Thrasymachova tvrzení). Mohli bychom ukázat, že jejich postoj lidé znali už hodně dávno, a vytáhnout text ještě o pár set let starší než Platónovy dialogy - jedno z biblických přísloví:

Hlupákovi se nelíbí být rozumný,
rád však předvádí své city. (Př 18,2)

Tuto možnost jsme však v knize nepoužili, ale zabývali jsme se několika cestami, které vedou do skupiny “subjektivních” a které mají nátěr vědeckosti. Zmíním se stručně aspoň o jedné z cest, protože způsob, jakým jsme se s ní vyrovnali, má skoro charakter kulturní události, dokonce vlastenecké.

Jednalo se o podivnou, ale často předváděnou myšlenkovou konstrukci, podle níž z Einsteinovy teorie relativity plyne, že i pravda je relativní, pojem dobra a zla je relativní a tak podobně. Nespokojili jsme se s opakováním Einsteinovy poznámky, že se jedná o psychopatologickou záležitost, ale na celou věc jsme si posvítili s pomocí našeho národního kulturního pokladu - Prodané nevěsty.

Ukázali jsme toto: jestliže relativismus plyne z teorie relativity, potom plyne i z naší Prodané nevěsty.  A z ní to neplyne, jak každý opravdový vlastenec snadno nahlédne.

Pravda, museli jsme operu trochu upravit: přidali jsme tam zabučení, které v původní verzi není, Kecal dostal navíc krátkou árii, a vedle sboru “Proč bychom se netěšili, netěšili …” je v naší verzi navíc duet Jeníka a Mařenky: “Proč bychom ji nezabili, nezabili …” Ale jinak je to naše stará dobrá Prodanka.

Teď už jistě chápete, že v takových téměř posvátných chvílích nebylo možné čtenáře MMJM rušit nějakými články na Forbíně.

Dědictví po předcích?

Proč jsme se ve zmíněných kapitolách snažili přemýšlet přesně a pokud jsme si zablbnuli, tak i blbnout přesně? Kromě sloupávání vědeckých nátěrů z cest do skupiny “subjektivních”, o němž jsem se právě zmínil, jsme se museli postarat o podobné slabiny ve skupině “objektivních”.

Slyšeli jsme o nich několikrát vyprávět i na prvních seminářích čtenářů MMJM, které mezitím proběhly. Mluvilo se tam o lidech, kteří v sobě nosí pevný kodex toho, co je a co není dobré. Netvrdí, že je to relativní, že každý má svůj kodex. Jsou přesvědčeni, že kodex platí pro všechny lidi. Nedovedou však zdůvodnit, kde se v nich vzal, někdy říkají, že jim to vštípili rodiče.

Nejspíš mají pravdu a opravdu znají něco z toho, čemu se říká přirozený zákon. Jenomže jak odpoví, když proti nim někdo zahraje havajskou kartu?

Co se dělo na Havaji?

Když se námořníci z výpravy kapitána Cooka vrátili z Polynézie, vyprávěli neuvěřitelné zkazky. Tamní obyvatelé se dopouštěli věcí, které se v Evropě považovaly za nemravné, ale nesměli dělat i některé naprosto nevinné věci, které označovali slovem “tabu”. Velmi přísné tabu například zakazovalo, aby muži a ženy jedli pohromadě. Když se angličtí námořníci vyptávali, proč se ty věci nesmí, nikdo jim to nedovedl vysvětlit – říkali jen, že je to tabu.

Zdědili to tak po předcích a domnívali se, že kdyby tabu nezachovávali, stalo by se něco strašného – bohové by se rozhněvali nebo by se zhroutily společenské struktury. A tady vstupuje do hry Jeho Veličenstvo Kamehameha II, pro nás pouze Liholiho. Jednoho krásného listopadového dne na Havajských ostrovech zrušil tabu. A nic se nestalo.

Havajská karta se tedy hraje takto:

podívejte se, to je hezké, že máte pevné zásady po předcích, ale to měli na Havaji také. Dělali to, co vy neděláte a nikdy nedělali, co vy klidně děláte. To, co máte Vy, je také jen systém tabu a když ho nějaký Liholiho zruší, nic se nestane.

Proto tam byly ty kapitoly. Aby nás havajská karta neumlčela nebo nás nenutila konstruovat krkolomná vysvětlení, jako že zásady, kterými se řídíme, jsou tak vymyšlené, aby vedly k co největšímu prospěchu co největšího počtu lidí.

Pozvání

Kapitoly MMJM tedy proudí ke čtenářům, jak mají, a také série ANIMA Instruktáží běží podle plánu. Příští bude 24. 2. odpoledne a nazývá se

Jaká firma, takový manažer?

Stručná anotace: Etická úroveň firmy a jednotlivých manažerů jsou spojité nádoby. Jaké dovednosti pomáhají zvýšit vliv toho, co “teče” směrem od manažera do firmy?

Podrobnější anotaci si přečtete, když kliknete zde, údaje o místě,  času i přihlášku najdete, když kliknete zde.

Zpět na úvodní stránku

Tento článek byl zveřejněn 17/02/2011 v 1:45 am a je založen v kategorii Etika. Můžete sledovat odpovědi na tento článek prostřednictvím RSS 2.0 spojení. Both comments and pings are currently closed.