ANIMA Forbína

O dvou způsobech, jak se dívat na růži i na své pracoviště.

Tento článek souvisí s ANIMA Instruktáží “Ohrožený druh: manažer gentleman” a 6. kapitolou “Kdy zažijete nevyslovitelnou radost” knihy MMJM. Je rekordně dlouhý, ale také rekordně důležitý.

Antičtí gentlemani

Nejprve dovolte, abych Vás aspoň telegraficky uvedl do souvislostí se zmíněnou instruktáží a kapitolou.

V instruktáži jsme se vydali do minulosti hledat počátky pojmu “gentleman”. Neskončili jsme u anglických urozenců, ale až u starořeckého pojmu “kalós kagathós” (καλός καγαθός), který se do moderních jazyků překládá slovy jako “gentleman” nebo “rytíř”. Pak bylo vidět, proč například John Henry Newman ve své knize “The Idea of a University” hájil pojetí, podle něhož se má universita věnovat hlavně svobodným uměním a vychovávat gentlemany. A také začalo dávat smysl, že Peter Drucker ve své nejdůležitější knize “Management” zastává stanovisko, podle něhož je management svobodné umění.

Odtud už bylo blízko ke zjištění, jak je pro manažera důležité, když se učí nejen rozumovému poznání, ale i intelektuálnímu poznání. Ocitujme aspoň několik odstavců, v nichž se o těchto pojmech mluví ve zmíněné 6. kapitole.

Přišel čas, abychom oprášili pozapomenutý rozdíl mezi slovy intelekt a rozum. Podobná dvojice slov existuje snad ve všech evropských jazycích a pochází od dvojice latinských slov „intellectus“ a „ratio“. Dovedete říci, jak se liší významem? Dnes v nich rozdíl necítíme a jsme připraveni je použít jako synonyma. Ve středověké disputaci bychom s tím ovšem zle narazili.

Intelektem i rozumem poznáváme okolní svět, ale v obou případech jiným způsobem. Zatímco rozumové poznávání se v nás školy (přinejmenším ty lepší) snaží rozvíjet, intelektuální poznávání je dnes zpravidla zanedbáváno, ačkoli právě ono bývá hlavním zdrojem radosti z poznání.

Rozdíl obou typů vidění můžeme vysvětlit na příkladu.

Představte si, že se díváte na kvetoucí růži. Nejdříve nechejme pracovat rozum. Vidíte, jak je růže velká, jakou má barvu. Můžete spočítat její okvětní plátky. Všimnete si, že je jeden trochu povadlý, ostatní jsou svěží. Zařadíte ji podle botanické klasifikace. Spočítáte listy, spočítáte trny. Provedete chemický rozbor různých částí rostliny. Provedete rozbor jejího DNA, prozkoumáte ji pod mikroskopem, pořídíte fotodokumentaci, … Dovedete si představit, že nakonec budete mít šanony poznatků o té jediné růži, a můžete se o ní dozvídat stále víc a víc.

Nechali jsme rozum pracovat a to, co nám předvedl, byla bez pochyby tvrdá práce. Intelektuální vidění vypadá jinak. Herakleitos to nazýval „naslouchání bytí věcí“. Díváte se na růži a nepracujete. Vnímáte ji naplno, jakoby v tu chvíli nic jiného neexistovalo. Když se vám to podaří, jako by její obraz, přesněji řečeno ona sama, do vás vstupovala a obohatila váš vnitřní svět. Vůbec to není lehké: nejspíš se vám po chvíli stane, že růži přestanete vnímat a v hlavě se vám začnou honit myšlenky na něco úplně jiného, nebo začnete klimbat.

Proto je třeba se učit vidět pomocí intelektu a kultivovat ho.  To, co vám intelektuální vidění dá, se nedá nahradit žádným množstvím poznatků, které nashromáždí rozumové vidění.

Trochu jsme to pak cvičili - bez růží, jen se zapálenými svíčkami, a mluvili jsme i o tom, že intelektuální vidění mohou už u dětí podporovat rodiče, nebo ho naopak zašlapat do země. Jedna z účastnic se zmínila, jaké měla štěstí na rodiče, a uvedla drobný příklad, jak se jako malá holčička zastavila a nadšeně ukazovala na kytičku. Její maminka si k ní přidřepla a říkala: “No to je krásná kytička a podívej, kde rozkvetla, tady bývá jenom smetí.” Holčička cítila, že má v mamince parťačku, která se v tu chvíli dívá na kytičku stejně okouzleně jako ona sama.

Takhle tedy se pečuje o rozkvět malých lidí. Všichni si dovedeme představit i matku, která by ji místo toho okřikla: “Nezdržuj, spěcháme!”

Mně se při její historce v hlavě pohnula vzpomínka, také v ní figuruje kytka, ale je z pracovního prostředí. Nechtěl jsem překročit stanovený čas, proto jsem ji během instruktáže neřekl, ale schoval si ji až pro Vás, milá čtenářko a vážený čtenáři.

Zmocněnec pro svatby a pohřby

Po převratu na konci roku 1989 se na Matematicko - fyzikální fakultě UK volilo nové vedení a já jsem se v něm stal proděkanem. Bylo nás pět proděkanů, podle vědeckých oborů, ale hned při první schůzi vedení nám děkan rozdělil i další všeobecné body agendy. U jednoho z posledních bodů, které měl na seznamu, se na mne podíval a řekl: “A tady mladej dostane ještě svatby a pohřby.” Nevěděl jsem, co je úkolem proděkana při svatbách, ale docela jsem se na to těšil.

Nikdy jsem se to nedozvěděl, zato jsem brzy okusil tu smutnější část pověření. Hned v lednu 1990 zemřel docent Jiří Raichl a já jsem se s ním měl za fakultu rozloučit na pohřbu.

Docent Raichl byl významná postava naší informatiky, celá první generace programátorů pocházejících  z MFF UK, byli jeho žáci. Učil programování a psal o něm knihy. Velmi přísný a spravedlivý učitel. Kdyby se ovšem pořádala anketa, kdo má na fakultě nejmenší smysl pro humor, měl by asi šanci na vítězství - taková byla jeho pověst.

Několik dnů před jeho pohřbem jsem tedy seděl a připravoval projev na rozloučenou. Dal jsem dohromady stručné zhodnocení jeho vědecké a pedagogické činnosti, ale nechtěl jsem konec projevu odbýt nějakou frází, že jeho odkaz bude dál žít v jeho žácích. Seděl jsem, přemýšlel o něm a vzpomněl jsem si na naprosto neuvěřitelných deset minut v jeho přítomnosti, které jsem zažil o 14 let dříve.

Věc Makropulos na Labské boudě

Událo se to během semináře SOFSEM, který byl ten rok na Labské boudě. SOFSEM byl každoroční velmi exkluzivní dvoutýdenní softwarový seminář. Ve druhém týdnu semináře bylo zvykem jeden večer věnovat tak zvanému Antisofsemu, což byl večer parodií na přednášky, originálních písniček a podobných věcí.

Ten rok jsem měl pořádání Antisofsemu na starosti. Pracně jsem sháněl příspěvky, když tu ke mně během jedné přestávky přistoupil docent Raichl a pravil se svým vážným výrazem ve tváři:

“Pane kolego, Vy prý organizujete ten Antisofsem. Měl bych zájem tam vystoupit.”

Měl jsem pocit, že někde muselo dojít k nějakému velkému nedorozumění. Říkal jsem mu:

“Pane docente, ale to je taková velmi nevážná akce, řekl bych přímo blbnutí.”

A on svým chladným tónem odvětil:

“Já vím.”

Nechtěl jsem ho pustit, tak jsem se zeptal:

“A o čem by to mělo být? Budu totiž dávat dohromady písemný program.”

Krátce se zamyslel a opět tím nezúčastněným hlasem řekl:

“Nazvěte to třeba ‘Hrst vzpomínek’”.

Skoro jsem se zapotácel, ale měl jsem aspoň tolik duchapřítomnosti, že jsem od něho získal slib, že jeho vystoupení nepřekročí 10 minut.  Pak už jsem jenom pracoval na zmenšení dopadu trapasu, který visel ve vzduchu. Před i za jeho vystoupení jsem do programu zařadil čísla, na která jsem hodně spoléhal, a doufal, že nám pan docent nevratným způsobem nezkazí náladu.

Nastal ten večer i čas na hrst vzpomínek pana docenta. Přišel dopředu, v ruce svazeček fólií, stoupl si ke zpětnému projektoru a začal mluvit. Řekl, že bývá považován za člověka neurčitého věku a lidé se někdy dohadují, jak je vlastně starý.

Mezi posluchači začal být patrný zájem, protože tak to přesně bylo. Pan docent pak řekl, že je starší, než se lidé dohadují, a chce  se s námi podělit o hrst vzpomínek na to, jak s panem Buškem z Velhartic na dvoře Karla IV. konstruovali první počítač. A položil na projektor první fólii.

O minutu později zazněla salva smíchu. A pak následovala jedna za druhou, stále silnější.

O čem mluvil? Pan Bušek a pan docent zkonstruovali počítač z rytířů. Základní paměťová jednotka byl jeden rytíř. Když byl rytíř na koni byla to logická 1, když nebyl na koni, byla to logická 0. Ovládali je sadou speciálních vojenských povelů. Jestliže jste chtěli například 1 změnit na 0, museli jste dát příkaz jinému rytíři, který toho dotyčného vyhodil ze sedla. Na závěr svého vystoupení pan docent předvedl, jak sečítali dvě řady rytířů. Rozumějte dobře, každá řada představovala jedno číslo v binárním kódování. Zazněla řada povelů, rytíři se dali do pohybu a za chvíli tam stála jediná řada, která v binárním kódu reprezentovala součet obou čísel.

Číšníci, kteří nahlédli do sálu, nechápali, proč ti lidé řvou smíchy, ale co to dělalo se shromážděnými odborníky, bylo neuvěřitelné. Jeho vystoupení bylo plné jemných vtipů, fólie, které promítal, byly dokonalé, rytíři krásně vykreslení, a nakonec ten závěrečný příklad - všichni viděli, že to opravdu fungovalo!

Jako moderátor večera jsem stál vedle něho, takže jsem viděl, jak té stovce lidí v sále tečou slzy, jak už se nemohou smát. Doteď si pamatuji dva konkrétní kolegy, kteří seděli v první řadě a v jeden moment oba spadli smíchy ze židle. Jeden z nich pak zůstal klečet, bouchal hlavou do země a cosi vykřikoval. Na IT komunitu skutečně velmi nadprůměrné projevy veselí.

Na konci byl fantastický aplaus. Podíval jsem se na pana docenta a on se krátce zasmál šťastným smíchem, jako malé dítě. Pak sbalil fólie a se skloněnou hlavou se vrátil na své místo. O přestávce odešel na svůj pokoj. Potkali jsme ho až ráno, a byl to opět starý známý, nepřístupný docent Raichl. Po včerejšku ani stopa.

V obřadní síni

Tohle jsem si vybavil, když jsem připravoval řeč na rozloučení a v duchu jsem nad těmi 10 minutami znovu žasnul. Najednou se mi všechno, co jsem měl připravené, začalo jinak seskupovat - ten neuvěřitelný zážitek byl v centru.

Před obřadem jsem v malé místnůstce, kde čekají smuteční řečníci, potkal mně neznámého člověka. Představili jsme se a ukázalo se, že je to českobratrský farář. Stačil mi říct, že pan docent patřil do jeho sboru a jeho teď rodina požádala o řeč na rozloučenou.

Pak už mi dal zřízenec pokyn, já jsem si na krk pověsil pozlacený akademický řetěz a šel jsem řečnit.

Začal jsem přirovnáním ke květině, která kvete jen jedinou noc, málokdo má to štěstí ji uvidět kvést, ale kdo ten květ neviděl, nezná ani tu květinu. Pak jsem v několika větách načrtl, co jsem Vám tu popisoval, a kolem toho seskupil údaje o jeho činnosti na fakultě.

Po mně vystoupil pan farář. Znal docenta Raichla tak dobře, jako nikdo z nás, i po duchovní stránce. Při jeho projevu jsem pocítil radost, že jsem přípravu neodbyl. Bylo totiž naprosto jasné, že mluvíme o stejném člověku. Po obřadu se mě dokonce několik lidí ptalo, odkud toho faráře znám a jak dlouho jsme své projevy ladili.

Na konci obřadu jsme kondolovali pozůstalým. Vdova mě dlouho držela za ruku a říkala: “Moc Vám děkuji, že jste ho tak pěkně vystihl. Lidi ho neznali, ale já jsem s ním desítky let žila, já jsem ho znala.”

Před obřadní síní jsem se na chvíli dal do hovoru s lidmi z fakulty. Najednou někdo přiběhl se vzkazem, že mě paní Raichlová prosí, abych neodcházel, že se mnou chce ještě mluvit. Říkala mi pak, že při tom kondolování neměla čas mi pořádně poděkovat a ještě více rozvinula, co říkala před chvílí.

Asi tak po třech týdnech jsem seděl ve své pracovně v budově na Malostranském náměstí. Někdo zaťukal a ve dveřích se objevila paní Raichlová. Byla prý na fakultě něco zařizovat kvůli manželově pozůstalosti a když už je tady, ráda by mi ještě jednou poděkovala. Pozval jsem ji dál a chvíli jsme si o panu docentovi povídali.

Pálila mě při tom jedna věc: že jsem význam toho, co jsem tehdy na Labské boudě zažil, začal chápat až při přípravě řeči na pohřeb. Proč jsem si o 14 let dříve nesedl, pořádně si to v duchu neprohlédl, a nepochopil, co to znamená?

To se netýkalo jen mne. Myslím, že to nedokázal nikdo. Po návratu ze SOFSEMu nás, co jsme tam byli, zastavovali ti, co tam nebyli, a ptali se: “Je to pravda s tím Raichlem?” A my jsme odpovídali: “Je”. Oni nevěřícně potřásli hlavou a šli dál. To bylo všechno.

Považovali jsme to za drobnou anomálii. Jako bychom nevěděli, že i na rostlinách se občas objevují zajímavé anomálie, říká se jim květy. Jako by nám nikdo neřekl, že když někde nečekaně vykvete kytka, je nejlépe si přidřepnout a dlouho se na ni okouzleně dívat. Jinak pro nás i samotné slovo “vzkvétání” zůstane jen prázdným zvukem.

Executive summary

1. Kdo chce být dámou manažerkou nebo manažerem gentlemanem, udělá dobře, když bude ze všech sil rozvíjet dar vidění intelektem, nejen rozumem.
2. Poučku “podle peři poznaš ptaka, podle řeči Ostravaka”, je vhodné rozšířit o doložku “a kytku podle květa”.
3. Je třeba čekat až na pohřby?

Zpět na úvodní stránku

Tento článek byl zveřejněn 28/01/2011 v 12:07 am a je založen v kategorii Vedení lidí, Pozornost, Vztahy, Etika. Můžete sledovat odpovědi na tento článek prostřednictvím RSS 2.0 spojení. Můžete poslat odpověď, nebo sledovat ze svých vlastních stránek.