ANIMA Forbína

Je tento článek o Vás? Určitě ano.

Mezi mladšími bratříčky začalo být  živo

Ještě minulý týden jsem to viděl celkem jasně - po každé nové kapitole knihy “Manažerky, manažeři a jejich móresy” (MMJM), kterou rozešleme, se tady na ANIMA Forbíně vzápětí objeví článek - jakýsi “mladší bratříček” té kapitoly.

Avšak už tentokrát s tím plánem zamícháme:  3. kapitola “Kolik nohou má pes” trochu počká a dá přednost mladšímu bratříčkovi úplně čerstvé 4. kapitoly “Děti džungle”.  Změnu plánu způsobilo něco, co zaznělo v bohaté diskusi k minulému článku, konkrétně několik vět z komentáře Petra Jecha:

“V posledních letech sleduju trend, že absorbuju čím dál více zpráv, které jsou čím dál kratší. Za chvíli to budou už jen nadpisy … To bohužel schopnost vstřebávat souvislý a náročný text snižuje.”

Ve třech krátkých větách tu Petr Jech vyjádřil něco, pod co by se určitě podepsalo hodně manažerů. Něco hodně důležitého, co zároveň  souvisí s tématem 4. kapitoly tak silně, že by byla škoda nevyužít jeho skvělé přihrávky. Umožní Vám to i odhadnout směr, kterým se ubírají další kapitoly MMJM.

Manažerské nebo psí tréninky?

V kapitole “Děti džungle” se v jednom místě  věnujeme knize význačného soudobého  filozofa Alasdaira  MacIntyra  „Dependent Rational Animals: „Why Human Beeings Need the Virtues“.

V první části knihy (která odpovídá první části jejího názvu) se MacIntyre zabývá tím, co my lidé máme společného s vyššími živočichy, jako jsou například psi nebo delfíni. Všímá si projevů vzájemné obětavé pomoci mezi takovými zvířaty, jejich schopnosti navázat vztah s člověkem, jejich vděčnosti, nebo například ukazuje, že je docela možné, že zvířata jsou schopná něčemu uvěřit a pak tomu věřit přestat.

V pomyslném základním “koši lidské výbavy”, který nám rodiče a naše okolí postupně plní, abychom se stali platnými členy lidské společnosti, je tedy mnoho položek, které jsou analogické věcem, které se vlče nebo delfínek učí, aby se stali platnými členy své smečky nebo hejna.

Nic z toho, ukazuje pak MacIntyre, se nedá nazvat mravní výchovou.  Ve druhé části knihy (odpovídající druhé části jejího názvu) rozebírá, co je ve výchově člověka jedinečné, po čem u jiných  zvířat nenajdeme ani stopy.

Pohrajme si teď chvíli s myšlenkou, že i práce manažera má rozsáhlý “zvířecí” základ, kde například krátké informace - jednověté nebo i kratší - hrají podstatnou roli. Způsob, jakým třeba hejno delfínů organizovaně loví v hejnu sleďů nebo sardinek, je obdivuhodný, navíc se zdá, že delfíni vymýšlejí nové způsoby v reakci na změnu vnějších podmínek. Manažeři občas organizují i složitější věci než delfíni, ale rozdíl je tu spíš kvantitativní než kvalitativní.

Před lety se kdosi ohrazoval proti názvu “manažerské tréninky” a namítal, že se trénují psi, ne manažeři. (Možná bych byl schopen najít i citaci, teď nemám podklady po ruce.) Z našeho pohledu není jeho námitka úplně na místě. I manažer-zvíře potřebuje být trénován, aby podával co nejlepší výkon.

Jak je to s tou druhou částí lidské výchovy, které se týká druhá část názvu MacIntyrovy knihy: “Why Human Beeings Need the Virtues” (Proč lidské bytosti potřebují ctnosti)?

Za odpovědí se vydejme na procházku.

Jak by hluchý Pavarotti ke štěstí přišel

Až půjdete  v krajině kolem nějakého pořádně velkého balvanu, zastavte se s ním na kus řeči.  Řekněte mu:

“Člověče, ty se máš. Už si tu ležíš možná milion let. Nic neděláš, o nic se nestaráš. Já nevím, kam dřív skočit. Co mi dá práce jenom si opatřit živobytí, třikrát denně se najíst - uvědomuješ si vůbec, kolik jen samotné  jídlo zabere času? To ty vůbec nechápeš. Máš ty ale život!”

Vcelku budete mít pravdu, až na ten začátek a konec. Neříkejte mu “člověče”, je to jen šutr. A nemá vůbec žádný život. Ale jak říkám, jinak máte pravdu - zůstat naživu dá práci. To, co říkáte, nám pomůže postoupit v přemýšlení o etice.

Před pár lety napsali W. Brad Johnson a Charles R. Ridley vynikající knížku “The Elements of Ethics for Professionals”, kterou už jsme v MMJM citovali.  Je pojatá jako příručka, to znamená, čtenář ji obvykle nečte od začátku do konce, ale vyhledává to, co potřebuje. Proto v ní autoři na různá místa umístili větu, kterou považovali za  důležitou a zřejmě chtěli, aby o ni každý časem zakopl.  S malými obměnami říká toto:

“Nic si nenalhávejte, chovat se eticky je těžké.”

Nepřipravený člověk by se nad tou větou mohl naježit: “Dejte mi pokoj s etikou, já jsem slušný člověk, už takhle mám práce nad hlavu, další už nepotřebuji. Ke všemu ještě práci, která mi bude akorát komplikovat život.”

My už jsme naštěstí po čtyřech kapitolách MMJM natolik připraveni, aby nám začalo docházet, co ta věta znamená. V podstatě říká totéž, co se chystáte říct tomu balvanu: žít dá práci. Podstatné je i to, co jste si zatím nechali pro sebe: ale stojí to za to!

Kde jsme se k téhle myšlence v MMJM přiblížili? Když se v Republice (resp. Ústavě) baví o spravedlnosti, přijdou s převratnou myšlenkou: “Přestaňte mluvit o tom, jak se spravedlnost vyplácí, začněte přemýšlet o tom, že být spravedlivý je cílem samo o sobě.” Tuhle myšlenku uslyšíte Sokrata opakovat na mnoha místech, nejen v Republice, a není snadné jí hned porozumět.

Sokrates si pomáhá přirovnáním ke zraku: najdete tisíce důvodů, proč je užitečné vidět, ale nezapomeňte, že si to člověk nepotřebuje zdůvodňovat. Vidět je prostě nádherná věc! Sama o sobě.

Má-li nám to pořádně dojít, uvažujme nejen o “běžném” zraku, ale o rozvinutém zraku jako mají malíři, nejen o “běžném” sluchu, ale o rozvinutém zraku jako mají muzikanti nebo zpěváci. Dovedete si představit, že by se Rembrandt nechal oslepit výměnou za bohatou celoživotní rentu, nebo že by se Luciano Pavarotti nechal připravit o sluch výměnou za několik set miliónů dolarů? Proč by to asi odmítli? Ne proto, že by nemohli dál vykonávat své povolání, ale protože by přišli o velkou životní radost.

Když slepý vidoucímu nevěří

Srovnání spravedlnosti se zrakem ukazuje další důležitou okolnost. Představte si, že máte slepému od narození vylíčit, jak skvělá věc je vidět. Dokážete popsat  výhody, které zrak přináší. Ale jak ho přesvědčit, že je to vynikající věc sama o sobě? Bez prožitku vidění to vlastně pochopit nemůže. Že to v podstatě vysvětlit nejde, poznáte v okamžiku, kdy budete chtít vysvětlit, že jakýsi Rembrandt odmítl pohádkové bohatství výměnou za zrak.

V podobné situaci se ocitnete, když budete chtít vysvětlit, že spravedlnost je dobrá sama o sobě. Lidem bez příslušného prožitku budete pro smích.

Při Vaší cestě do přírody si uvědomte ještě jednu důležitou věc. Vidět, jak krásné je žít ve srovnání s balvanem, je snadné. Budeme-li srovnávat svůj život s rostlinnou říší, například s nějakým stromem, který má náramný “veget” - někde na slunci poblíž vody - to už vyžaduje trochu jemnější pohled na to, co je to člověk.

O stupeň výš - při srovnání se zvířaty - je to ještě o něco náročnější. Proto si zasluhuje MacIntyrův výkon uznání a proto také máme v MMJM  před sebou ještě tolik kapitol. Dokážeme zřetelně uvidět, proč je dobré být manažerem-člověkem, i tváří tvář vysmátému manažeru-zvířeti v čele velké korporace?

Než konečně ten Váš balvan úplně opustíme, je třeba ocenit, že se s ním chystáte promluvit o jídle. To je opravdu dobrý nápad.

Lačnět a žíznit po spravedlnosti?

Jakže se to balvanu chystáte říct? “Co mi dá práce jenom si opatřit živobytí, třikrát denně se najíst - uvědomuješ si, kolik jen to jídlo zabere času?”

Není to divné? Shánět živobytí, to je práce. Ale samotné jídlo? Sice nás stojí čas, ale nutit se do něj nemusíme jako do těžké práce - přihlásí se hlad. A jídlo je požitek. Ano, funguje-li všechno správně, je to tak. Jenomže existuje i záludná a nebezpečná nemoc zvaná anorexie.

U móresů je to podobné. Jestliže si na etiku nevzpomeneme, jak je týden dlouhý, a máme pocit, že etické chování od nás žádnou pravidelnou práci nevyžaduje, není to náhodou příznak morální anorexie? Z tohoto pohledu začíná být jasné, proč Johnson a Ridley kladou takový důraz na větu “Nic si nenalhávejte, chovat se eticky je těžké”.

Co to pro nás znamená? Všimněme si aspoň jednoho velmi konkrétního aspektu.

Právo na dirigentské zkoušky

Může být “snižování schopnosti vstřebávat souvislý a náročný text”, o němž se zmiňuje Petr Jech, jedním z příznaků morální anorexie? Na to není tak jednoduché odpovědět a budeme potřebovat ještě několik kapitol MMJM, abychom si v tom začali dělat jasno. Spokojme se zatím jen s konstatováním, že je to důležitá schopnost a zejména manažeři by ji neměli podceňovat.

Jak vůbec čtete “náročné texty”?

V diskusi k minulému článku se i MMJM dostala do kategorie náročných textů. Je vidět, že někteří čtenáři si nad knihou docela zapracují. V  komentáři Pavly Vlkové jste si mohli přečíst:

“Text se čte dobře - to neznamená rychle a snadno. Možná nepostihnu vše, k textu se vracím, podtrhávám, kreslím šipky, vracím se, když mi uteče souvislost. Ale nevadí mi to. Čtení si užívám stejně jako rozhovory s přítelem na telefonu.”

a v jiném komentáři, který jste neviděli, protože jsem ho dostal e-mailem:

“… můj první dojem z přečtené 3. kapitoly byl, že je tam toho nějak moc, na přeskáčku, odstavec dole nijak nesouvisí s odstavcem nahoře, … prostě mnoho témat na moc malém prostoru. Teprve po třetím čtení mi to najednou všechno zapadlo do celkového obrazu, který dával smysl a roztříštěnost se ztratila. Pokud ale čekáte, že celkový obraz získá člověk po 15 minutách čtení, myslím, že čekáte marně.”

Vysvětlení, proč musejí čtenáři na text vynakládat tolik námahy, je možná v tomto případě celkem jednoduché – je to proto, že se nedovedu jasně vymáčknout.

U jiných textů takové vysvětlení nestačí. Ani  nesmrtelné texty, ke kterým se v MMJM s obdivem utíkáme, není jednoduché vstřebat. Olda ve svém komentáři napsal:

“Jaká asi musela být úroveň posluchačů, ke kterým mluvil Sokrates ve své obhajovací řeči? Vždyť je to těžké i na čtení.”

Na Oldův komentář jsem odpověděl:

„Mnoho lidí už si zřejmě kladlo otázku, pro koho vlastně Platón ty své dialogy psal. Zatímco u Aristotela to mohlo být něco jako skripta pro Platónovu Akademii, v Platónově případě se zřejmě nejedná o skripta, ale o text určený pro širší veřejnost (také se Platón více čte než Aristoteles). Někteří odborníci však tvrdí, že Platón tím textem chtěl dát šanci každému, ale zároveň to nastražil tak, aby zůstali jen přemýšliví a pracovití a ti ostatní odpadli.”

Asi bychom si měli dát pozor. Žijeme ve společnosti, kde už téměř vládne názor, že každý má právo na dosažení vysokoškolského vzdělání. Když mě ze školy vyhodí, poženu to k soudu. Možná není daleko doba, kdy se to rozšíří o pocit, že složit dirigentské zkoušky také patří k základním lidským právům.

Platónovo pojetí je zřejmě jiné. Svými dialogy vychází laskavě vstříc v podstatě každému. Ne každý je však “vstřebá”, řečeno slovy Petra Jecha.

To nás staví před velmi praktickou otázku. Jak tu schopnost zlepšovat? Jak číst náročné texty?

Máte s tím nějaké zkušenosti? Napište.

Stíhání pelotonu

Chcete-li si objednat zlatou nebo stříbrnou permanentku na jarní program,  nebo i jednotlivou ANIMA Instruktáž, můžete tak učinit  pomocí

• on-line objednávky - klikněte zde,
• nebo faxové objednávky - klikněte zde.

Zdá se, že i ti, kteří se přihlásili minulý týden, stíhají hlavní peloton docela úspěšně. Aby to dokázali i ti z Vás, kteří se přihlásí teď, kdy už jsme rozeslali více než čtvrtinu obsahu knihy MMJM, jsme připraveni jim pro začátek přispět několika čtenářskými radami, jak se za pelotonem vydat. Takže žádný strach!

Zpět na úvodní stránku

Tento článek byl zveřejněn 10/01/2011 v 10:22 pm a je založen v kategorii Etika. Můžete sledovat odpovědi na tento článek prostřednictvím RSS 2.0 spojení. Můžete poslat odpověď, nebo sledovat ze svých vlastních stránek.