2011: Přestanou už na nás platit triky soudruhů z NDR?
Tímto článkem začínáme tříměsíční sérii namířenou mimo jiné proti trikům soudruhů z NDR, které Vám možná stále ještě komplikují život.
O čem se chystáme psát v lednu - březnu 2011
Už jsme to avizovali v závěru minulého roku. Během prvního čtvrtletí roku 2011 budeme těm, kdo si objednají stříbrnou permanentku, rozesílat každý týden jednu kapitolu knihy “Manažerky, manažeři a jejich móresy” (dále jen MMJM). Články zde na ANIMA Forbíně to budou jistým způsobem zrcadlit.
Na tomto prvním článku ukážeme, jak to bude vypadat. Zpravidla bude článek mít tři části:
- krátký úryvek z jedné z kapitol - to je hlavně služba “nepermanentkářům”
- podrobnější rozvedení některé myšlenky, která byla v kapitole nadhozena jen v pár větách - to je naopak hlavně služba “permanentkářům”
- různá oznámení.
Tento článek Vám úmyslně dáváme v poněkud rozmontované formě - jednotlivé části jsou jasně odděleny. Začínáme úryvkem 2. kapitoly MMJM.
Začneme krátkým testem orientace v čase.
Před sebou máte vyjádření dvou lidí. Jedno jsem vybral velmi staré (v řádu tisíců let), druhé poměrně nové (v řádu desítek let). Zkuste odhadnout, které je to starší a které novější.
Muž A řekl:
“Od generací vojáků a vládních úředníků z otcovy strany jsem zdědil víru, že žádný život neuspokojuje víc než život nezištné služby vlasti nebo lidstvu.”
Muž B mluvil déle, vybral jsem z toho jen hlavní body:
Účel světí prostředky a morální pravidla nejsou nic absolutního. Morálka není reálná. Pravidla si vytváříme a také je můžeme měnit. Můžeme švindlovat a někdy ten, kdo švindluje, vyhrává. Morálku si vymysleli slaboši a silný člověk se nepotřebuje chovat morálně.
A spravedlnost? Spravedlnost je dána tím, co si přejí silní. Kdo má moc, má pravdu. Spravedlnost je jen maska na tváři moci. A jestliže je spravedlnost pouze názvem moci, je naivní a hloupé snažit se být spravedlivý. Není rozumnější snahu o spravedlnost vynechat a jít rovnou za mocí? Vždyť nespravedlnost bývá výhodnější než nespravedlnost.
Odpovězte, prosím, v následující anonymní anketě. Ty, kteří už test viděli dříve, prosím, aby zaznamenali, jaká byla jejich odpověď, když ho viděli poprvé. (Po výběru odpovědi klikněte na tlačítko “Vote”.)
Odpověď se dozvíte o kousek níž. Aby Vám po ní oči mimoděk nešilhaly, opticky ji poněkud oddělíme a vsuneme odstavec s oznámeními.
Oznámení
Těm, kdo si objednali stříbrnou permanentku (resp. zlatou permanentku, která stříbrnou permanentku zahrnuje) jsme začali 27. 12. posílat kapitoly knížky MMJM. Každý týden budou dostávat jednu kapitolu, dohromady jich bude 15. Chcete-li si některou z permanentek nebo i jednotlivou ANIMA Instruktáž objednat, můžete tak učinit i teď, pomocí
- on-line objednávky - klikněte zde,
- nebo faxové objednávky - klikněte zde.
Na termíny uvedené v programu je možné si objednat ještě 3 zlaté permanentky, pak bude kapacita seminářů plně obsazena, bude-li zájemců víc, nabídneme jim v souladu s našimi standardními obchodními podmínkami náhradní termíny.
Zájemcům o stříbrnou permanentku doporučujeme přihlásit se co nejdříve, aby se jim “hlavní peloton” příliš nevzdálil. Jednotlivé kapitoly knihy je totiž lepší číst s určitým časovým odstupem, jinak bude přínos z jejich četby a krátkých rozhovorů s “přítelem na telefonu” menší.
Tím končí sekce oznámení a můžeme se vrátit k úvodnímu testu.
Odpověď na test
Jak jste odpověděli? Připadá Vám, že muž B musí být současník, zatímco A zastává sice krásný, ale trochu naivní názor, který se dnes příliš neuplatní? Že je tedy, jak kdosi řekl, poněkud předpotopní?
Takhle to vidí spousta lidí. Všimli jste si, kdo každý se nám snaží takovou odpověď vsugerovat?
Konec konců, já bych asi odpověděl také tak, kdybych ty ukázky sám nevybíral. Takhle vím, že to je obráceně.
Mužem A byl Dag Hammarskjöld, v pořadí druhý generální tajemník OSN a citát pochází z jednoho jeho rozhlasového projevu z roku 1957.
Druhý názor je naproti tomu starý přibližně 2500 let. Najdete ho v Platónově knize Republika. Ta má, jako většina Platónových knih, podobu rozhovorů Platónova učitele Sokrata s dalšími lidmi. V Republice se s názorem “muže B” hned na začátku vytasí muž jménem Thrasymachos. K němu se přidávají další účastníci debaty, kteří jeho postoj dovádějí k takové dokonalosti, že i současní oligarchové, velcí privatizační zloději a političtí kmotři mohou jen obdivně zírat.
Tím končíme s pasážemi převzatými z 2. kapitoly MMJM nazvané “Hledání motoru” a podrobněji rozvedeme několik myšlenek, které jsou tam jen nadhozeny. Budeme to, co se můžete dočíst v Republice, jen volně parafrázovat.
Kam se hrabou oligarchové, privatizační zloději a političtí kmotři
Ve 2. kapitole konstatujeme, že názor muže B zastává muž jménem Thrasymachos a k němu se přidávají další účastníci debaty, kteří jeho postoj dovádějí k takové dokonalosti, že i současní oligarchové, velcí privatizační zloději a političtí kmotři mohou jen obdivně zírat.
Thrasymachos je vykreslen velmi věrohodně a chová se podobně, jako mnoho lidí, kteří zastávají obdobné názory. Prezentují je zpravidla siláckým a sebevědomým způsobem. Sokrates s úsměvem paroduje styl Thrasymachova přístupu:
“Vyklopte bez okolků, kolik je podle vás 12. Ale rovnou vám říkám, abyste si nechal od cesty ty své řečičky, že je to 2 x 6 nebo 3 x 4 nebo něco podobného - to nechci a nebudu poslouchat.”
Sokrates s ním nemá těžkou práci. Jakmile je Thrasymachos podrobněji dotazován na vnitřní logiku svého postoje, dostane se do zřejmých rozporů a poměrně brzy svůj postoj odvolá.
V tu chvíli do debaty vstoupí Glaucon. Nezastává stejný postoj jako na začátku Thrasymachos, ale je nespokojen s tím, že svou kůži prodal tak lacino a nedovedl svůj názor konzistentněji vyjádřit. Pracují potom všichni společně na portrétu člověka, který by nepoctivost (nespravedlnost) dovedl k dokonalosti. Zde jsou hlavní body:
- samozřejmě je nepoctivý, kde to jen jde, protože nepoctivost vynáší a dá se na ní opravdu zbohatnout,
- důležité je to dělat tak, aby byl považován za vzor poctivosti - aby byl všude v úctě přijímán, jeho děti se mohli ženit a vdávat za ty nejlepší možné partnery, užil si co nejplněji života a po svém skonu byl oplakáván.
Co se tomu dá vytknout? Zkoušejí nejprve jednu námitku: vždycky hrozí nebezpečí, že se nepoctivost provalí. Odpověď na to zní: každá velká věc je obtížná - jestliže chce být člověk nepoctivcem takového formátu, musí se tomu věnovat. Vyjmenovávají konkrétně několik věcí, které musí dělat: zapojit se do tajných společností a klubů (případně i některé založit), najmout si ty nejsofistikovanější sofisty (my bychom řekli: opravdu kvalitní PR odborníky).
Pak je v záloze ještě jedna námitka: bohové to tak nenechají. Na to zní odpověď: tak s tím bych si velké starosti nedělal. Jsou totiž tři možnosti:
- bohové možná vůbec nejsou - pak nemá smysl si s nimi dělat hlavu,
- bohové jsou, ale o lidi se nestarají - to vyjde na stejno,
- bohové jsou a starají se o to, jak se lidé chovají. Všichni, kteří tento názor zastávají, jsou také přesvědčeni, že je možné si bohy naklonit pobožnostmi, modlitbami, nebo oběťmi. Zazobaný a vážený nepoctivec je schopen mobilizovat ty nejlepší zdroje k naklonění bohů, takže skončí dobře.
Co tomuto opancéřovanému názoru na život můžete vytknout? Možná jste v argumentaci našeho nepoctivce všech nepoctivců našli trhlinky a soustředili byste se na ně. Rozhodně stojí za to si přečíst, kudy se do toho pustil Sokrates.
Začali se bavit o tom, že o spravedlnosti se většinou mluví z hlediska toho, co člověku přináší: dobrý pocit, klidné spaní, úctu a uznání lidí, případně jinou odměnu. Tohle hledisko záměrně potlačili a soustředili se na to, zda je pravda, že spravedlnost není jen prostředkem k něčemu jinému, ale má být cílem sama o sobě. Vyjmenovávají několik příměrů, mezi nimi například zrak. Můžete uvést tisíce důvodů, proč je dobré vidět - například zaměstnání, která můžete provozovat jen, když vidíte. Oproti tomu je možné postavit názor, že je prostě samo o sobě dobré vidět. Tečka.
Začnete-li o spravedlnosti přemýšlet z této stránky, otevřou se vám úplně jiné perspektivy, zkuste to. Lidstvo už u nich vydrželo pár tisíc let.
Než starověké debatéry opustíme, podívejme se ještě, kdo to byl Glaucon. Ve 3. kapitole MMJM “Kolik nohou má pes?” totiž upozorňujeme, že stojí za to si všímat i toho, kdo o čem v Platónových dialozích mluví. Tady je to zrovna dobře vidět. Komu Platón vložil do úst tento úsek diskuse? Glauconovi, svému bratrovi.
Na úplný závěr se ještě podívejme na souvislost se soudruhy z NDR (pro hodně mladé čtenáře: NDR = Německá demokratická republika).
Co mohlo některé z nás vést k názoru, že “muž B” byl asi současník? Možná známe pár lidí, kteří zastávají přesně stejné názory. Třeba dokonce jeden sedí kousek od nás, hned přes chodbu. To se dá očekávat. Ale pozor, současně s tím by se nám mělo v hlavě okamžitě vynořit, že to je postoj velmi starý, protože byl rozšířený už před tisíci let a jedná se o názor v pravém slova smyslu před-potopní. Jestliže se nám tato zásadní historická znalost nevynoří, něco není v pořádku.
Nepřipadá Vám, že je ve hře podobný trik, jaký rozehrávali soudruzi z NDR? Školní osnovy v NDR mívaly jeden pozoruhodný rys - dějiny se učily až od r. 1945. Tím se soudruzi vyhnuli nutnosti dětem ve škole vyprávět, jak před několika lety při setkání se sovětskými soudruhy na opačné straně fronty všichni stříleli jen do vzduchu. A konec konců ve srovnání s pokrokovou současností a zářnou budoucností se v minulosti vlastně nic důležitého neudálo.
Kde se opravdu masivně lže, znalost důležitých skutečností z minulosti dostává na frak. Zastánci předpotopních názorů jsou závislí na tom, aby je dokázali prezentovat jako výdobytek nové doby, jako názory lidí, kteří se vyznají.
Proto jsme také většinu 2. a 3. kapitoly MMJM strávili v tak daleké minulosti. Jako protilék proti trikům soudruhů z NDR.
04/01/2011 v 2:17 am
Děkuji za článek. Doplnil informace z druhé kapitoly - oceňuji větší prostor věnovaný Sokratovu dialogu. Zejména ukázka siláckého Thrasymachova přístupu mě povzbudila - možná příště Thrasymachům neustoupím tak rychle.
I myšlenky v “knize” jsou zajímavé, dokonce zajímavější, než jsem čekal. O metodě vyptávání nebo myšlenkových mapách jsem si myslel, že je znám. A ejhle - neznal jsem. Přirovnání i příklady jsou inspirativní. Oceňuji, že jednoduché matematické důkazy jsou ponechány na čtenáři - mám to místo křížovky.
04/01/2011 v 1:16 pm
Tomáši Vlkovi:
Já zase děkuji za komentář. Jsem rád, že jste ocenil větší prostor věnovaný Sokratovu dialogu. V tomhle smyslu by články na Forbíně měly sloužit “čtenářům knihy” - některé věci s těžkým srdcem do knihy nezahrnuji, aby se kapitoly příliš neprodloužily a nit nezamotala. Tady si to mohou čtenáři knihy najít, pokud mají chuť a čas.
Platónovo psychologické vykreslení zastánců siláckých názorů je myslím hodně důležité (zejména pro praxi), ale v příslušné kapitole už jsem pro ně nenašel místo.
Pro úplnost dodávám, že ne všichni čtenáři knihy to vidí, jako Vy. Od jednoho jsem dostal e-mail, ve kterém píše, že článek vnímá spíše jako “něco o tom tématu pro nepředplatitele knihy”.
E-mailem jsem toho dostal více, budu to tady prezentovat formou separátních kratších komentářů.
04/01/2011 v 1:28 pm
Článek informace z 2. kapitoly doplnil. Články nudné nejsou - mají pro mě důležité komentáře k starým textům, bez nichž bych se brzo při samostatném čtení Platóna ztratila. Nejenom, že články rodí nové myšlenky, ale hlavně předkládají důkazy například o tom, že to co vnímáme jako jev týkající se dnešní doby se vyskytovalo i v časech dávno minulých. Články učí i myslet, správně uvažovat, což potřebuju neustále opakovat, vylepšovat a rozvíjet, abych nezapoměla alespoň ten mrňavoučký zlomeček, který jsem pochytila někde v matice a nesklouzla k “důkazům nedůkazům”.
04/01/2011 v 1:54 pm
Od několika čtenářů knihy jsem dostal e-maily, ve kterých se zmiňují, že jsou úvodní kapitoly docela náročné na myšlení. Zde jsou úryvky z nich:
Za tyto podněty moc děkuji a zde jsou mé komentáře:
04/01/2011 v 4:56 pm
Dobry den pane doktore, clanek doplnil to co jsem si precetl v knize - je textove delsi a je tam vice informaci. Musim priznat, ze se mi kniha cte tezko. Nemohu to cist jen tak, ze si vyclenim 15 minut mezi jinymi cinnostmi. Musim se na to plne soustredit nektere odstavce cist opakovane nebo se v textu vracet - to bere cas a veskerou pozornost. Potkavam mista, kde musim konstatovat, ze jsem neco nepochopil. Zkusil jsem se zamyslet nad spravedlnosti (viz tento clanek) a nove perspektivy se mi neotevrely. Asi to souvisi s moji mentalni urovni ci s roztekanosti, ktera je dusledkem snahy udrzet ve vzduchu prilis mnoho micu … nebo s obojim. V poslednich letech sleduju trend, ze absorbuju cim dal vice zprav, ktere jsou cim dal kratsi. Za chvili to budou uz jen nadpisy … To bohuzel schopnost vstrebavat souvisly a narocny text snizuje. Tema me nicmene velmi zajima tim je udrzovana vysoka motivace alokovat pozornost a cas cetbe.
04/01/2011 v 5:52 pm
Petru Jechovi:
Dobrý den, pane inženýre,
děkuji za reakci, už i na základě dalších zde citovaných komentářů “sundávám nohu s plynu” a už hned tu příští kapitolu se oproti původní verzi snažím nadlehčit. Jsem rád, že Vás dosud motivace neopustila.
Díval jsem se na tu větu o nových perspektivách, kterou zmiňujete, a musím uznat, že to z mé strany byla pořádná surovost. Způsobily to dvě věci. Za prvé jsem si při psaní Forbíny nedával takový pozor jako u knížky a počítal s něčím, co bude v dalších kapitolách, ale hlavně jsem poněkud mdlého rozumu.
I s ohledem na další čtenáře tady aspoň trochu naznačím, jaké perspektivy jsem měl na mysli.
1) Když člověk začně přemýšlet o tom, že zrak je prostě bezvadná věc sama o sobě, může se vžít do situace člověka, který má možnost se nechat úplně oslepit a na náhradách za to získat dejme tomu 100 milonů dolarů. Je to dobrý deal? O to, že některá zaměstnání pak nebude moci vykonávat, se nemusí starat, protože pracovat už do konce života nebude muset. A bude si moci pořídit spoustu skvělých věcí, které dokáže vychutnat zbylými smysly (mimochodem, za kolik by byl ochoten “prodat” další smysl?). A teď modifikace: co když to není ztráta “běžného” zraku, ale ten člověk je malíř a malování je mu vším?
2) A teď obráceně. Dokáže vidoucí přesvědčit obrovského boháče, který nikdy neviděl, aby se vzdal celého jmění výměnou za zrak? Co mu bude říkat, aby se mu slepec jen nesmál?
To jsou hodně umělé příklady, ale jakmile si člověk za zrak dosadí spravedlnost a za ostatní smysly ostatní “ctnosti”, dostává situace, které už tak umělé nejsou.
Takže tolik prozatím jako drobnou omluvu, více bude v dalších kapitolách.
04/01/2011 v 5:56 pm
Také děkuji za článek, rozvití Sokrata je příjemné.
Myslím, že pro předpotopní názory stačí dostatečně velká skupina, které se zalíbí, zcela bez ohledu na to, jak stará myšlenka to je. A to platí pro “dobro i zlo”.
Zaujalo mne tvrzení “Kde se opravdu masivně lže, znalost důležitých skutečností z minulosti dostává na frak. Zastánci předpotopních názorů jsou závislí na tom, aby je dokázali prezentovat jako výdobytek nové doby, jako názory lidí, kteří se vyznají.” … nejsem si tím tak jistá, ale něco na tom je
Samotná druhá kapitola mne trochu zklamala. Připadá mi, že se autor příliš obšírně rozepisuje o nepodstatnostech. Předpokládám, že mají čtení zlidštit a usnadnit, ale asi ho spíše matou a ztěžují (soudím z komentářů) nebo minimálně zabírají drahý čas. Nebo je “co slovo, to skvost” a jen já to nevidím? Přiznávám, že stojím před třetí kapitolou a jsem trochu skeptická, jak bude působit.
04/01/2011 v 6:18 pm
Hned jsem se pídil po Platónově Ústavě / Republice, zatím bez úspěchu, takže mi Váš článek poskytl to co jsem hledal - jak na toho Thrasymachose šel.
Je to těžké čtení, ale rozhodně není nudné. Zkrátka se ukázalo, že nejsem zvyklý přemýšlet. A už vůbec si nedovedu představit, že bych to měl poslouchat jako řeč. Obávám se, že ve studiu etiky se nedostanu dál než k maturitě. Ale nevzdám to.
Vaše kniha MMJM je závan čerstvého vzduchu z minulosti současně s nabídkou využít současných nástrojů podporujících přemýšlení. Díky za to.
04/01/2011 v 6:55 pm
Kristýně Mothejzíkové:
Díky za komentář. Oproti předchozím komentářům v něm zaznívá nová nota:
To je pro mne hodně důležité. Moc by mi pomohlo, kdybyste byla konkrétnější. Ten text prošel oproti původní verzi hodně velkou redukcí, na druhé straně jsem pak zase někde věty doplňoval, protože jsem měl strach, že to bude příliš lakonické - viz poznámka p. Jecha nahoře.
To se bohužel velmi snadno stane, vezměte si jen svůj komentář. Vám je nejspíš jasné, co jste chtěla říci větami
Přečetl jsem si je několikrát a opravdu jim nerozumím. Tady by možná nějaké to slovo navíc pomohlo. Takže ještě jednou opakuji prosbu - co konkrétně z 2. kapitoly Vám připadá jako zbytečně rozepsaná nepodstatnost.
Oldovi:
Zajímavý nápad, že by se to mělo dát předčítat. Ale obávám se, že na to nemám.
Já sám si i u toho Platóna někdy musím dělat poznámky, když to Sokrates opravdu “rozbalí” - abych si srovnal, jak šla na předchozích stránkách argumentace.
Máte pravdu, že náš hlavní problém je, že nejsme zvyklí v téhle oblasti pořádně přemýšlet. Obvykle stačí něco plácnout, stačí když to dobře zní a je to “odvážný” názor.
04/01/2011 v 7:06 pm
Přečetla jsem si s radostí a zájmem článek a souhlasím, že doplňuje.
Ač nerada, se ale musím připojit ke kolegům, kteří stihli odpovědět přede mnou, a pro které je text knihy poněkud těžší. Sama sebe motivuji vytrvat v pozornosti a soustředění, vnímat každé slovo a chápat souvislosti. Zatím zcela bez šance dodržet 15 minutový limit. Často musím opakovat, vracet se. Věřím ale, že se to bude zlešovat a nebudu na našich čtvrtcích jen platícím divákem
I za to díky.
05/01/2011 v 10:12 am
Haně Vančurové:
Rozumím správně Vaší poslední větě jako obavě, že byste byla jen pasivním platicím divákem? To je hrozná představa - Vy a pasivní. To si vůbec nedovedu představit.
Navrhuji kompromis - úplně stačí, když budete platícím divákem.
Ale aktivním, jako obvykle.
05/01/2011 v 11:43 am
Při čtení komentářů jsem si musel položit otázku, jestli nejsem náhodou geniální, když se mi kniha čte docela dobře.
Nejsem. Příčiny mé spokojenosti jsou dvě:
1. Krajina, kudy se procházíme, není pro mě zcela neprobádaná. Díky matematickému vzdělání se u matematických přirovnání cítím opravdu jako v hodně luxusním autobusu. A otázky o povaze etiky (např. zda je etika objektivní nebo subjektivní) jsem si kladl již před mnoha lety (ostatně stejně jako můj přítel na telefonu).
2. Nejsem na sebe ani na knihu tak přísný. Také jsem narazil na věci, kterým nerozumím, také zatím neumím uvažovat o spravedlnosti jako o něčem, co má cenu samo o sobě. Ale netrápí mě to. Vím, že při troše štěstí to pochopím později. To, co mi (kterákoliv) kniha dává, je výslednicí jejího obsahu a formy a také místa, kde se na své životní cestě nacházím já. Občas přijde myšlenka, která zní na stejné frekvenci, na jakou jsem naladěn, a pak dojde k rezonanci. Když stejná myšlenka přijde ve špatnou chvíli, k rezonanci nedojde. Popis silácké argumentace Thrasymacha mne oslovil, protože jsem mnohokrát zažil pocit bezmoci tváří v tvář podobným argumentům. Kdybych ten pocit nezažil, přejdu tu pasáž bez povšimnutí.
Panu doktoru Chytilovi nezávidím úkol, který si na sebe vzal. Udělat text čtivý pro všechny nejde. Držím palce, ať se to povede alespoň pro nadpoloviční většinu.
05/01/2011 v 2:51 pm
Tomáši Vlkovi:
Děkuji.
05/01/2011 v 9:15 pm
Pokusím se reagovat …
KM:
“Myslím, že pro předpotopní názory stačí dostatečně velká skupina, které se zalíbí, zcela bez ohledu na to, jak stará myšlenka to je. A to platí pro “dobro i zlo”.”
Michal:
Přečetl jsem si je několikrát a opravdu jim nerozumím. Tady by možná nějaké to slovo navíc pomohlo. Takže ještě jednou opakuji prosbu - co konkrétně z 2. kapitoly Vám připadá jako zbytečně rozepsaná nepodstatnost.
Nejprve musím asi vysvětlit, že jsem nechtěla oponovat, jen rozšířit možnosti toho, jak se šíří bludy. Zkusím svoji myšlenku obohatit příkladem. Např. myšlenka čistoty rasy a zdravého národa je známá z relativně nedávné minulosti a pořád přežívá - v nemalé skupině, ale přitom byla praktikována např. už ve staré Spartě. Taky mi to přijde jako “předpotopní” názor, ale nemusí se při jeho šíření ani lhát, stačí dost často omílat hlavní myšlenku, vyzdvihnout “klady”, navodit sympatie ke starým Sparťanům a vyhecovat dav a jeho pudové chování.
Za “dobro” můžu uvést jednotnou měnu národů a myšlenku, že to bude fajn a užitečná věc. Snažili se o ni už naši evropští prapředci, takže supr nový objev to není, novodobá Evropa se dopracovala k tomu, že ji má (tím, že přesvědčila hodně lidí) … no a budoucnost ukáže, jestli mají pravdu skeptici, nebo ne.
Ke kritice - nejprve jsem chtěla napsat soukromý e-mail, ale třeba dostanu bohatší zpětnou vazbu od dalších čtenářů, když výhrady uvedu zde. Kdo by se mnou chtěl dále diskutovat, budu vděčná, pokud napíše na info@vedlesebe.cz. A teď do toho:
Z druhé kapitoly mi asi nejvíce nesedla analogie s motorem (příliš umělá a zjednodušující anekdota? … a možná mám prostě jen “hledání motoru” spojené s jiným hledáním než je to o etice a tady mi ruší kruhy) nebo historka z detektivky. Pravděpodobně většina lidí P. Masona aspoň letmo zná. Může být lákadlem k dalšímu čtení, nebo balastem, podle situace. Pro mnoho čtenářů, kteří hledají v textu konečně něco cenného, stačí možná bohatě info o tom, že je mistrem křížových výslechů. Takže u první ukázky jsem nepochopila, k čemu v textu je, a zasekla jsem se tam, abych nějaký důvod našla. Při opakovaném čtení mě napadlo, že je to kvůli té usměvavé náladě v soudní síni, ale jako důvod mi to nějak ke spokojenosti nestačilo. Místo popisu konkrétního výslechu s Lavinou by textu možná více slušel obecný popis s volným přechodem k návodu pro manažery. Že je mezi užitím u soudu nebo ve firmě rozdíl, tomu bych asi nevěnovala samostatný odstaveček, ale možná manažery přeceňuju? Naopak citace kdy P.M. radí “jak na to” se mi líbila moc.
Podobně jako tu zaznělo výše v komentářích - celkem dobře si dovedu představit, že v předčítané verzi by vynikly všechny zapojené prvky skvěle, protože bych se mohla soustředit snáz na informace i na vlastní asociace k příkladům a analogiím. Ale pro čtenou formu, které mám věnovat jen trochu času, je mi milejší hutnější forma sdělení. Dané téma je náročné, takže hledám teze, nad kterými mohu dumat. Když jsou za závojem historek a analogií, hledají se mi paradoxně hůř.
Jsem připravena nést následky, tak do mě
05/01/2011 v 9:40 pm
Vidím, že se v těchto komentářích neobjevují oslovení ani pozdravy, přesto mi to jako naprostému komentátorovi - začátečníkovi nedá. Dobrý večer!
Reaguji na prosbu o zpětnou vazbu.
K článku - 2. kapitole
Článek pro mě byl přínosný, četl se mi příjemně a byla jsem ráda, že rozvinul myšlenky a informace základního textu knížky.
Dojem z knížky
Myšlenky, které kniha řeší, jsou pro mě důležité a zajímavé. Otázky, které jsou s nimi spjaté, se mi honí hlavou už tak třicet let (ač doufám nepatřím k těm, kteří se opakovaně vracejí na stejné rozcestí).
Text se čte dobře - to neznamená rychle a snadno. Možná nepostihnu vše, k textu se vracím, podtrhávám, kreslím šipky, vracím se, když mi uteče souvislost. Ale nevadí mi to. Čtení si užívám stejně jako rozhovory s přítelem na telefonu.
06/01/2011 v 6:49 pm
Dobrý večer,
teď spíše reaguji na příspěvek paní Mothejzíkové, cituji”… - celkem dobře si dovedu představit, že v předčítané verzi by vynikly všechny zapojené prvky skvěle, protože bych se mohla soustředit snáz na informace i na vlastní asociace k příkladům a analogiím.”
Napsal jsem “A už vůbec si nedovedu představit, že bych to měl poslouchat jako řeč.”
Upřesňuji: Určitě by se to dobře poslouchalo, ale myslel jsem tím, že bych si z toho odnesl jen málo. Při poslechu bych sotva měl čas na vlastní asociace.
Jaká asi musela být úroveň posluchačů ke kterým mluvil Sokrates ve své obhajovací řeči? Vždyť je to těžké i na čtení.
06/01/2011 v 11:17 pm
Kristýně Mothejzíkové:
Děkuji za odpověď. Zareaguji jen velmi stručně.
).
1) K první části: teď, když jste to rozepsala, dovedu si představit, co jste asi měla na mysli. Důležitá pro mne byla informace, že jste chtěla “jen rozšířit možnosti toho, jak se šíří bludy”, tzn. psala jste o něčem poněkud jiném než já.
2) Trochu mi spadl kámen ze srdce, že se Vaše výhrady týkaly zhruba 15 řádků textu, z původní formulace jsem se obával něčeho horšího. Téma historek a analogii je důležité, mám na to zřejmě hodně jiný názor než Vy. Mně jejich hledání trvá většinou déle než psaní zbytku textu, což samozřejmě neznamená, že se mi to vždy podaří. Mimochodem, hodně jsme se teď zabývali Platónovými dialogy a ty jsou samá historka a analogie (v jeho případě podařené
Pavle Vlkové:
To, že se kapitoly té knížky dostanou do ruky lidem, kterým se podobné otázky už dlouhá léta honí hlavou - to bylo moje velké přání. Díky!
Oldovi:
Mnoho lidí už si zřejmě kladlo otázku, pro koho vlastně Platón ty své dialogy psal.
Zatímco u Aristotela to mohlo být něco jako skripta pro Platónovu Akademii, v Platónově případě se zřejmě nejedná o skripta, ale o text určený pro širší veřejnost (také se více čte než Aristoteles). Někteří odborníci však tvrdí, že tím textem chtěl dát šanci každému, ale schválně to nastražil tak, aby zůstali jen přemýšliví a pracovití a ti ostatní odpadli.
Tolik aspoň stručně k Vaší velmi trefné závěrečné větě.
07/01/2011 v 8:40 am
Bylo jasné, že správná je odpověď B - lumpové (otevření či různě zamaskovaní) vždy byli a budou. Slušný člověk však volí dle svých představ. A muže (i ženy) typu B musí odhalovat a zatlačovat, jinak by společnost skončila katastrofou. Je to ale věčné úsilí s mnoha prohrami.
11/01/2011 v 8:52 pm
Tady http://en.wikisource.org/wiki/The_Republic je k dispozici jeden z anglických překladů Platonova díla. Česky se používá název Ústava, anglicky The Republic.
14/01/2011 v 9:16 pm
MUDr. Josefu Štajnerovi:
Docela mě překvapuje, jak nakonec dopadla ta anketa. Čekal jsem, že většina lidí se bude domnívat, že citát B je novější - na začátku se to tak i rozbíhalo - nakonec se to vyrovnalo. Jsem rád, že se tu objevila úvaha někoho, kdo zřejmě bez váhání označil B jako starší.
Pepovi:
Anglický překlad Allana Blooma, na který se v knížce odkazuji, je možné si stáhnout na adrese
http://www.archive.org/details/PlatosRepublicallanBloomTranslation
23/01/2011 v 6:46 pm
Dobrý den,
článek na Forbíně mi doplňuje informace z knihy. Nejradši bych asi byl, kdyby byly tyto informace doplnšny přímo do knihy. S knihou totiž pracuji tak, že si vždy s novou kapitolou přečtu i ty předchozí, abych navázal na předchozí “tok” sdělení. V tomto jsou dodatečné informace zveřejňované na Forbíně neprakticky mimo hlavní “tok” knihy.
Myšlenky v knize jsou pro mě zajímavé, ne vše je pro mě nové. Z části to bude matematickým vzděláním, díky němuž je mi rozdíl věcmi dokazatelnými od věcí “pocitových” jasný. Obdobu některých otázek, kterými se kniha zabývá, jsem si dříve již také položil, buď v souvislosti s „personal developmentem“ (teď nevím jak to vhodně přeložit, sebezdokonalování?), nebo následně pak s výchovou dětí.
Kniha se mi čte dobře, co se týče náročnosti či složitosti textu, ale přispívá k tomu asi i mé opakované čtení (u některých textů se mi myšlenky z druhého plánu zjeví až při opakovaném čtení). Zkoušel jsem na knihu uplatnit i beletristická hlediska, ale v tom případě jsem moc neuspěl, plynulost textu je z tohoto pohledu nevyrovnaná. Ovšem došlo mi, že i ostatní knihy, které jsem četl a které se týkaly filozofie, měly podobný styl. Spíše to připomíná sérii přednášek či učebnici, k čemuž přispívají také úkoly na příště v závěru kapitol. Nudná mi přišla pouze pasáž s popisem funkčností programu XMind.
Přistihl jsem se, že od knihy čekám „zázračný návod“, který mi pomůže s mou snahou „chovat se správně“, nějaký zázračný „nástroj“ či „techniku“, která usnadní ono „chovat se eticky je těžké“. Na vědomé úrovni je mi ale jasné, že může jít opravdu pouze o „nástroj“, ale tu „těžkou práci“ za mě kniha neudělá.