Od vůně vosku k prkýnkům
Asi máte málo času, protože ještě musíte shánět, péct a zabíjet. Proto Vás nebudeme dále zdržovat a těšíme se na shledanou po Vánocích.
Ovšem Ti, komu trochu času zbývá, si mohou článek otevřít a zavzpomínat si, jak jsme se letos dostali od vůně vosku k jednomu starému obrazu a k prkýnkům. Po cestě jim budeme ještě trochu vinšovat.
Co takhle trochu duchovního rozměru Vánoc? To bychom asi v konkurenci neobstáli, jak nedávno zdokumentoval Kemel - klikněte zde (a kdyby odkaz na portál nefungoval, tak klikněte zde). Raději se proto jen krátce ohlédneme za končícím rokem.
Byl to zajímavý rok. Možná si vzpomínáte, že na začátku jsme strávili hodně času ve společnosti Antoina de Saint-Exupéry, v ANIMA Klubu pak hlavně s jeho Citadelou. Jako vzpomínka na to ještě v kyberprostoru trčí opuštěný blog na http://animaklub.wordpress.com.
Jeden z nejhezčích obrazů, které jsme v Citadele našli, se týkal právě Vánoc. Začíná to v kapitole LXXVIII:
Znal jsem člověka, který byl ochoten zemřít jen proto, že slyšel píseň o jedné severní zemi a matně mu z ní utkvělo, že tam lidé v určitou noc v roce kráčí pod hvězdami, po křupajícím sněhu, k zářícím dřevěným domkům.
Ten člověk z pouště, který nikdy ani neviděl sníh, pouze z písně a vyprávění pozná, o jakou vzácnost se jedná:
Živí tě totiž jen božský uzel, který svazuje věci. A který se vysmívá mořím a zdem. A ty jsi uprostřed pouště náhle naplněn tím, že kdesi docela neznámým směrem, u cizinců, jež neznáš, v zemi, o níž nemůžeš nic vědět, existuje jakési očekávání chudičkého předmětu z malovaného dřeva, jehož obraz se pohrouží do dětských očí jako kámen do spících vod.
Nakonec proto říká:
A já zvednu třeba i armádu, abych tam kdesi ve světě zachránil vůni vosku.
Ale nezvednu armádu, abych zachránil sklizně. Neboť sklizně jsou hotové a nemáš od nich co čekat, leda to, že se změníš v tupý dobytek.
Zní to poeticky, ale co to pro nás znamená? Proč kvůli Vánocům hned zvedat armádu?
Asi proto, že se nedají jen tak lehce znovu zkonstruovat. (Tohle nás ovšem speciálně zajímalo - co může a nemůže manažer čekat od rituálů, které sám zkonstruuje.)
Exupéry se pak k motivu Vánoc vrací často. Je to vždy jen několik málo vět uvozených obvykle heslem “vůně vosku”, ale postupně před námi vyvstává obraz, co se to tam na severu o Vánocích děje.
V kapitole CXV nakonec potvrzuje, že čertovo kopýtko je v pokusech Vánoce si snadno zkonstruovat:
Ano, všechno je čaromoc a obřad je tu proto, aby tě vedl za kořistmi, jež nejsou téže podstaty s pastmi. Tak jako jednou do roka tam kdesi na severu zahoří lidská srdce plamenem, vzniklým ze směsi pryskyřice, malovaného dřeva a horkého vosku. Ale té náhodné míchanici v tvé míse, té míchanici, od níž čekáš zázrak, ačkoli jsi k němu nepřipravil cestu, té já říkám falešné čarování, lenost a nesourodost. Neboť chceš potkat sama sebe, a přitom ses zapomněl uskutečnit. Tím okamžikem není naděje. Bronzová vrata se za tebou zavřou.
To známe: někdo si vymyslí, jaké krásné Vánoce “si udělá”. Pečlivě a citlivě sestaví dárky, jídla, pití, muziku, půlnoční … . To by bylo, aby takováto směs vstříknutá do žíly nezabrala! A ona zabere. A je z toho pěkný večer. Večer, který by se dal zkonstruovat kdykoli. Jenže večer skončí a “bronzová vrata se zavřou”.
Vánoce zřejmě nevznikly jako výsledek soutěží našich předků, kdo vymyslí nejlepší lidový zvyk. Vezměte si jen, jak často v posledních třech staletích citovali verše básníka Angela Silesia: “Kdyby se Ježíš tisíckrát narodil v Betlémě a ne v tobě, přece budeš navěky zatracen”. Oni lili olovo, zpívali koledy, ale přitom mířili vysoko.
Tak, přišla chvíle na první vinšování. Vím, že někteří z Vás zvedají své malé armády, aby ve svých rodinách “zachránili vůni vosku”. Bitvy, které Vás čekají nejsou snadné.
Na druhé straně fronty už nejsou “bojovníci proti Ježíškovi”, jako byl například Antonín Zápotocký v jednom ze svých slavných projevů. Nebezpečnější jsou ti, kteří už v říjnu ozdobí výlohy vánočními stromky (nejlépe ověšenými velikonočními vajíčky) a pouštějí na nás naplno “Ježíšku, panáčku” a “dudlaj dudlaj dudlajdá”.
Nejhorší nepřátelé jsme my sami, když “falešně čarujeme s míchanici, od níž čekáme zázrak”a chceme v ten kouzelný večer “potkat sami sebe” ačkoli jsme se “zapomněli uskutečnit”.
Vám tedy, vojevůdcové malých armád, přeji, abyste ústupové boje přeměnili na vítězné tažení.
A my už teď můžeme mnohem rychleji postupovat ke slíbeným prkýnkům.
Další velké chvíle s Exupérym jsme zažili, když jsme se zajímali o to, jak má manažer nastavit pravidla. Věnovali jsme tomu článek I rituály a pravidla jsou násilí.
Konstatovali jsme v něm, že podle Citadely jsou násilím i dveře ve zdi. Nutí člověka vcházet do místnosti jen na přesně určeném místě. A palác je souhrnem mnoha podobných násilí:
… násilí znamená svobodu ducha, neboť máš pak možnost svobodně ve svém domě procházet předpokoji, vykračovat si sály z jednoho do druhého, otvírat dveře, stoupat či scházet po schodech. A čím víc zdí a překážek a závor, tím větší je tvá svoboda. … Ale když táboříš bez ladu a skladu v jedné místnosti, neexistuje pro tebe svoboda, nýbrž jen rozklad. (Kap. XXXV)
My jsme si pak všímali například toho, že po vypuknutí finanční krize se britská vláda začala věnovat otázce, co dělat proti kriminalitě, protože očekávala, že kriminalita během krize vzroste. Naše vláda to nedělala - proč také na ostrůvku prosperity? - začali však o tom přemýšlet v některých firmách.
Oprášili etické kodexy jako prostředek, který by měl utužit disciplínu. Začali jsme se zajímat, jaká podivná díla ty kodexy někdy jsou a vydali jsme se na obhlídku všeho toho, čeho se týkají.
A zjistili jsme, že situaci, v níž se nacházíme, krásně vystihuje tento obraz francouzského malíře Huberta Roberta
To je ono! Máme své oblíbené hodnoty - jednotlivci i firmy. Většinou jsou to skvělé hodnoty. Jenomže jaksi nedrží pohromadě. Aby dávaly svobodu ducha, o níž mluví Exupéry, musely by být propojeny, sklenuty. Takhle se to blíží onomu “táboření bez ladu a skladu v jedné místnosti” a už to “není svoboda, nýbrž jen rozklad”.
No a aby ten dobytek neutekl, tak se stluče dohromady pár prkýnek.
Ten obrázek je malebný, nepříliš povzbudivý, ale ukázal nám program přinejmenším pro příští rok.
A Vám pomůže porozumět našemu druhému vinšování: do dalších let Vám přejeme lepší morální bydlení. Takové, které znamená svobodu ducha, abyste mohli “svobodně ve svém domě procházet předpokoji, vykračovat si sály z jednoho do druhého, otvírat dveře, stoupat či scházet po schodech.”
Pěkné vánoce a šťastný nový rok!