Kapitán Boycott - muž, kterého bojkotovali
Muž, jehož obrázek jsme ukázali v minulém článku, byl kapitán Charles Cunningham Boycott. Žil v 19. století. Po odchodu z britské armády pracoval v Irsku jako správce velkostatku lorda Erna. Tam ho zastihl rok 1880, který pro něj vůbec nebyl jednoduchý. Nikdo se s ním nebavil. Lidé ho nezdravili. Obchodníci mu odmítali prodávat své zboží. Pošťák mu nenosil poštu. Nemohl sehnat nikoho na úklid domu. A co bylo nejhorší - nemohl sehnat nádeníky, kteří by na statku jeho zaměstnavatele sklidili úrodu brambor.
Byl proto v centru pozornosti britských novin, které psaly o tom, že je obětí nenávisti irského obyvatelstva, je vylučován ze společnosti, ostrakizován. Slovo “ostrakizace” se z článků začalo rychle vytrácet a nahradilo ho slovo “bojkot”.
Když o osm let později poslal papež Lev XIII. irským biskupům stanovisko k tomu, co se děje v Irsku, nesl jeho oficiální dokument název “Saepe Nos - Encyklika o bojkotování v Irsku.”
Slovo bojkot vyrazilo do světa. Kapitán Boycott se asi nestačil divit.
Kvůli čemu ho tehdy vlastně lidé bojkotovali?
Pozemková kampaň
V Irsku probíhal zajímavý zápas známý dnes jako “Land Campaign” nebo “Land war”. V něm proti sobě stáli velcí vlastníci půdy (kteří se často ani v Irsku nezdržovali a žili v Anglii) a drobní nájemci půdy. Postavení těch druhých, říkejme jim farmáři, bylo hodně bídné. Zatímco ještě v 18. století bylo běžné, že rolník dostával půdu do nájmu na 31 let, v druhé polovině 19. byli farmáři na kolenou. Neměli v ruce pořádné smlouvy o nájmu půdy, a hlavně, mohli z ní být vyhnáni soudní výpovědí během 12 měsíců. Jejich právní postavení bylo mnohem horší než postavení farmářů v Anglii.
Co se v takové situaci může stát? Ze školy jsem si odnesl představu, že sedláci trpí, trpí a když už to nemohou vydržet, dojde k povstání. Povstání většinou nedopadne dobře, a proto i my v těžkých situacích raději trpíme, abychom nedopadli “jak sedláci u Chlumce”.
Irové tehdy nepovstali, ale vymysleli něco jiného. Součástí toho, co vymysleli, byl právě bojkot. Uplatňovali ho vůči všem, kdo stáli na straně statkářů. Charles Boycott si ho užil v hojné míře, protože se s farmáři nehodlal příliš mazlit. Tvrdí se, že bojkot byl nejúčinnější součástí jejich zápasu - byl v mezích zákona a přece na ty, proti kterým byl zaměřen, dopadal těžce - aparátčíci velkostatkářů najednou zjišťovali, že si nedokáží zajistit ani to nejzákladnější k životu.
Když už někdy bojkot prolomili, pořádně se to prodražilo. Na panství lorda Erna v roce 1880 brambory přece jen sklidili navzdory bojkotu. Na panství přicestovalo 50 členů Oranžského řádu z jiné části Irska, ti brambory sklízeli a klid k práci jim zajišťovalo více než tisíc vojáků a policistů (ono to asi místy tak úplně pokojné a nenásilné přece jen nebylo). Náklady na celé ty manévry činily v tehdejších penězích něco přes Ł 10 000. Výnos sklizně byl Ł 350.
Toho, za co bojovali, se nakonec po více než 20 letech irští farmáři dočkali. V roce 1903 byly příslušné zákony změněny a farmáři v Irsku dosáhli dokonce lepšího postavení než farmáři v Anglii.
Člověku to nedá, aby nezačal přemýšlet, co všechno bylo třeba, aby “Land Campaign” přinesla očekávané ovoce. Napadají mě dvě věci:
- Nenechali si namluvit, že “to tak musí být” - že zhoršování postavení famářů je výsledkem “historických procesů”, že kratší výpovědní lhůta je “zvýšená pozemková likvidita”, která umožňuje majitelům “pružněji reagovat na požadavky trhu”.
- Dokázali něco nového vymyslet.
Co dál?
Blahopřání vítězi a omluva komentátorům
Na otázku z minulého článku správně odpovědělo 7 lidí. Jako první se ozval Petr Olmer z firmy GoodData v San Francisku. Gratulujeme a hodnotnou cenu mu při jeho příští návštěvě staré vlasti předáme.
Všichni, kdo správně odpověděli, použili některého z nástrojů k vyhledávání obrázků na internetu. Je sympatické, že ačkoli jsme nic takového nezakazovali, sami na to ve svých odpovědích upozornili.
Nástroje používali různé. Pokud Vy dosud žádný nepoužíváte, podívejte se např. na http://www.tineye.com . To je nástroj, který použil skutečný specialista - profesor v oboru strojového vidění (který se nám ozval ze Saudské Arábie).
Dvě odpovědi nepřišly na e-mailovou adresu, kterou jsem udal, ale ve formě komentářů k článku. Aby si trochu přemýšlení nad obrázkem užili i ostatní, oba komentáře jsem z moci administrátora pozdržel a na blog je s omluvou autorům uvolňuji až teď.