ANIMA Forbína

Čas od času si lžeme do kapsy - obelháváme sami sebe.

O jednom takovém dosti populárním lhaní do kapsy je tento článek. Na první pohled to lhaní vypadá nevinně, o to je nebezpečnější. Co je schopno napáchat ve firmách? Do jaké míry mu podléháte i Vy?

Jdu na to od lesa. Proč?

Pro prezentace platí zásada, že hlavní sdělení se má říci hned na začátku, po několika úvodních větách. Touto zásadou se však neřiďte, jestliže se chystáte prezentovat něco, co u posluchačů způsobí silný odpor a nechuť to vůbec poslouchat. V takovém případě zbývá jen jediné - jít na to od lesa. Trvá to déle, pro prezentujícího i posluchače je to mnohem pracnější, ale jinak to nejde, nechcete-li riskovat, že Vás hned na začátku přestanou poslouchat a budou se jen hádat.

S tímhle článkem je to podobné. Chystám se psát o něčem, co nejspíš narazí na odpor, možná i u Vás - a přestat číst je na internetu přece tak snadné …

Proto i já tentokrát začnu od lesa. Dříve než prozradím, kterým lhaním do kapsy se chystám zabývat, udělám dva obranné manévry. Nejprve se Vás pokusím přesvědčit, že nejsem takový pitomec, jak by se mohlo zdát (ano, opravdu to zkusím!), pak vysvětlím, proč jsem si s takovým riskantním tématem vůbec začal, a teprve potom se do toho pustím naplno.

Temná zákoutí

V roce 395 napsal Aurelius Augustinus knihu “De Mendacio” (O lhaní). Hned na prvních řádcích v ní píše, že otázka lhaní není akademickou otázkou, ale otázkou, která “se hlásí uprostřed každodenních činností” a konstatuje, že je to otázka, která je “plná tmavých zákoutí”, je “jako jeskyně se spoustou zákrutů”.

Dokonce se o 25 let později k tématu ještě jednou vrátil v knize “Contra Mendacium” (Proti lhaní).

Budu-li v dalším článku zastávat jednoduše formulované stanovisko, není to proto, že bych o těch temných zákoutích nevěděl, nebo si jako úplný pitomec myslel, že dokáži v několika větách vyjádřit něco, na co onen geniální myslitel potřeboval dvě knihy.

Jsem nucen zjednodušovat, protože tenhle článek nemůže být příliš dlouhý. I takové zjednodušení má svou cenu, postaví-li se proti jinému zjednodušení, navíc silně rozšířenému.

Je to podobné, jako byste obědvali ve firmě, kde panuje všeobecné přesvědčení, že na lidském životě zase tak moc nezáleží. Sedíte se skupinou manažerů u oběda, jeden se připojí o pár minut později a řekne:

“Omlouvám se, trochu jsem se zdržel, musel jsem zastřelit dva referenty.”

Všichni chápavě přikývnou, jen jeden prohodí:

“Vidíš, to mi připomíná, že taky musím trochu probrat tu svou divizi.”

Máte-li na věc jiný názor než oni, nejmoudřejší bude, když budete zastávat jasné stanovisko, že zabít člověka je špatné. Nepouštějte se do úvah o složitějších situacích jako je  sebeobrana nebo válka. Do konce oběda zbývá jenom čtvrthodina, držte se jednoduchého stanoviska.

Otázka je, jestli se do toho vůbec pustíte. Já bych se do tohoto článku možná také nepustil, nebýt toho, co se minulý čtvrtek událo během manažerské instruktáže “Je lež komunikace?”

Jako jed

Průběh čtvrteční instruktáže mě naplnil nadšením. Drželi jsme se konkrétních příkladů a zkušeností účastníků se lhaním ve firmách. Zabývali jsme se tím, jak jednotliví lidé (i celé firmy) lžou sami sobě, jak se lže nadřízeným, podřízeným i dalším spolupracovníkům, zákazníkům, dodavatelům, úřadům. O tom, jaké formy na sebe lež bere a také proč se lže.

Dopadlo to tak dobře právě kvůli konkrétnosti příkladů. Stačilo, když například jedna z účastnic řekla jen pár slov o lhaní zákazníkům o pokračujících pracech na zakázce (které ve skutečnosti ještě nezačaly) a všichni si okamžitě vybavili nějakou příbuznou zkušenost a dokázali rychle odhadnout, jak takové lhaní organizaci poznamená.

Během čtyř hodin zaznělo příkladů úctyhodně a mám pocit, že všichni jsme nakonec dospěli k podobným závěrům:

Lež je jed, který otravuje organizaci, ve které se šíří. Ničí její schopnost společným úsilím zjistit, jak se věci opravdu mají. To jí působí velké, někdy i devastující ztráty.

Kolem některých temných zákoutí jsme v instruktáži jen rychle prošli - například jsme se jen letmo dotkli otázky, jak je to se lhaním grantovým agenturám, které si o lži samy říkají.

Nikdo neodcházel s tím, že boj proti lži v organizaci se dá definitivně vyhrát. To by bylo podobné jako si představovat, že prádlo se dá vyprat tak, že už napořád zůstane čisté. Boj se lží je spíš něco jako obrana citadely v poušti, aby nepadly její hradby - jak jsme o tom letos na jaře psali na blogu ANIMA Klub.

Určitě jsme měli ve čtvrtek štěstí, že účastníci měli dostatek manažerských zkušeností i životní moudrosti.  Měl jsem pocit, že jsme během těch čtyř hodin společně vylezli na dost vysoký kopec. Jakýmsi vrcholem bylo, když skupina v poslední části (”co s tím můžeme dělat?”) zkoušela aplikovat postupy, které jsme nadhodili, na jeden konkrétní příklad lhaní, který jsme předtím probírali.

Otázka zněla, jak se zachovat, když nás obelhala dodavatelská IT firma (která si to pojistila tím, že může ukázat: “Ale tady jste nám to ve specifikacích podepsali.”) Chvíli jsme na to bezradně koukali, ale pak skupina našla překvapivý, velmi kreativní způsob, jak ošizení mohli pokračovat.

Naplnilo mě to takovou euforií, že jsem se rozhoupal k tomu, abych zareagoval na zdánlivou drobnost, která se v různé míře objevila v komentářích k minulému článku “Jak pan ředitel nezalhal”. V jednom z komentářů je vyjádřena větou “Souhlasím … že malá lež často příjemci prospěje více než čistá pravda.” Normálně bych to přešel a těšil se z toho, že se tam objevily zajímavé komentáře. Pod vlivem čtvrtečního semináře jsem to nenechal padnout pod stůl a tady máte výsledek.

Co je lež?

Je tedy lež někdy dobrá?

Chceme-li si na tuto otázku odpovědět, musíme nejprve získat kousek pevné půdy pod nohama a dohodnout se, čemu budeme říkat lež.

Říkám-li někomu něco, co není pravda, co se neshoduje se skutečností, musí to být lež? Ne nutně, velmi často říkám nepravdu, protože sám mám o skutečnosti mylnou představu. Lež je to až tehdy, když druhého (nebo sám sebe?) uvádím v omyl úmyslně.

Možná jste si všimli, že toto rozlišení respektujeme i v podzimním programu ANIMA Instruktáží:

• 21. 10. 2010 proběhla instruktáž “Je lež komunikace?”, ke které se v tomto článku vracíme,
• 11. 11. 2010 proběhne instruktáž “Myslet naplno” věnovaná hlavně tomu, co může manažer dělat, aby se zbavoval mylných představ a zjišťoval, jak se věci opravdu mají.

Ve zmíněné Augustinově knize “O lhaní” je na samém začátku příklad, který pomáhá proniknout do toho, jak jsme právě vymezili lhaní.  Představte si, že stojíte na místě, kde se cesta dělí na dvě větve. Víte, že u jedné z nich se schovali loupežníci, kteří zabíjejí a olupují lidi – Vy víte u které se skryli. Přichází pocestný, který ví, že tam někde jsou schovaní, ale neví u které cesty. Ptá se Vás na to.

Situace je jasná - řeknete-li mu, jak to  skutečně je, mluvíte pravdu, v opačném případě lžete.

Teď si navíc představte, že Vám pocestný nevěří (možná nevěří nikomu), a Vy s naprostou jistotou víte, že se vydá tou druhou cestou, než kterou mu poradíte. Jestliže mu řeknete, jak to opravdu je, posíláte ho na smrt.

V pojetí, ze kterého jsme vycházeli při instruktáži, v tomto případě lžete, když jste odpověděli ve shodě se skutečností. Očekáváme, že budete “myslet naplno” a vezmete v úvahu celou skutečnost včetně filtrů, o nichž víte, že tazateli převracejí Vaše odpovědi. Jeho životním zájmem je dozvědět se, kde opravdu loupežníci jsou, a Vy ho svou “pravdivou” odpovědí vědomě uvádíte v omyl.

Několik dalších příkladů by Vám mělo pomoci dobrat se podstaty stanoviska, které jsem právě popsal.

Lháři v autoservisu i jinde

Pěkný příklad uvedl během instruktáže manažer, který jednu dobu šéfoval autoservisu. Zjistili tehdy, že si jeden ze zaměstnanců servisu zvyšoval tržby tím, že lhal zákazníkům.

Vypadalo to například takto: přijel zákazník ve staré škodovce a kupoval si motorový olej. Upoutal ho olej, který neznal, a který byl třikrát dražší než ten, který obvykle kupoval. “Tenhle neznám, to je o tolik lepší než ten, který beru?”, zeptal se. “Samozřejmě, to je úplně jiná třída”, odpověděl mechanik. Zákazník si po delším váhání odvezl ten drahý superřídký olej, se kterým by si drahé auto opravdu spokojeně předlo. Jenomže ve staré škodovce během krátké doby takový olej způsobil zadření motoru.

Vedení se o počínání toho zaměstnance dozvědělo až zvenku, v době, kdy už se mu podařilo pověst servisu pořádně pošramotit. Když s ním konečně zametli, hájil se, že říkal pravdu: “Zeptal se mě, jestli je ten olej lepší, a to on pravdu je.” To, že z kontextu dotazu musel vidět, že zákazníka uvádí v omyl, si nebyl ochotný přiznat.

Začíná se při tom i vyjasňovat, jak je vůbec možné, že si člověk může lhát do kapsy, obelhávat sám sebe? Jak mohu sám sebe vědomě uvádět v omyl?

Vtip je v tom, že vědomě na chvíli „zhasnu”, abych neviděl kontext a opatřil si pro sebe alibi, že jsem vlastně nelhal. Osvětlí to další dva příklady, jeden z Augustinovy knihy, druhý opět ze čtvrteční instruktáže.

Nejprve tedy ten z knihy “O lhaní”. Je docela zábavné zjistit, že různé týpky, jak se objevují v knize ze 4. století, potkáváme dodnes. U jednoho z nich se však nejspíš na chvíli  zarazíte, proč ho Augustin uvádí mezi lháři.

Je to typ člověka, který určitě také znáte - nutkavý žvanil. Člověk, který musí pořád mluvit a když už nemá o čem, začne si vymýšlet. Uvádí pak lidi v omyl. Kdyby si položil otázku jestli to, co říká, je pravda, věděl by, že ne. On však raději před tou otázkou “zhasne”.

A příklad, o kterém jsme mluvili během instruktáže? Všimli jsme si, že i nedodržování slibů je někdy vlastně lží. Máte ve svém okolí člověka, který snadno slíbí, že Vám zítra zavolá, pošle e-mail nebo něco zařídí, ale můžete si být jisti, že to nesplní? Často je to tak, že už v okamžiku slibu vlastně ví, že ho nesplní. Tedy, věděl by to úplně jistě, kdyby v okamžiku slibu vzal rozum do hrsti.

Jenomže to on schválně neudělá, raději rozum také na chvilku “zhasne” nebo “ztlumí”, aby si sám před sebou vytvořil jakési alibi. Proč? Je příjemnější si sám sebe malovat jako “sympatického bordeláře”, “člověka, který toho naslibuje” nebo “kapánek nespolehlivého” než  si připustit, že jsem vlastně notorický lhář.

Snad Vám ty čtyři příklady přiblížily pojetí lži jakožto úmyslného klamání a zároveň poodkryly, že při pozorném pohledu najdeme lež i tam, kde ji na první pohled nevnímáme.

Pozorný pohled stačí i k tomu, abychom zjistili, že někdy naopak není lež to, co se jako lež označuje.

Nemáte pravdu, to žádná lež není

V komentářích k článku “Jak pan ředitel nezalhal” najdete i zmínky o věcech, které nejspíš se lží nemají nic společného. Už víme, že bez znalosti kontextu nemůžeme s jistotou poznat, zda se jedná o lež - v jistém kontextu může být lží i úsměv nebo odmítnutí odpovědět na otázku. Ale v obvyklých situacích to lež není.

Proč by měla být lež to, že někdo nevyzradí výrobní tajemství, jak o tom mluví jeden z komentářů? To nejspíš se lží také nemá nic společného.  Něco jiného by bylo, kdyby firma konkurenci schválně podstrčila chybný recepis, aby ji uvedla v omyl a způsobila jí škodu. Během instruktáže zazněl jeden velmi zajímavý a poučný příklad na toto téma, ale ten spadá do kapitoly o lži jakožto válečném nástroji pro boj s nepřítelem, a tu tady nebudeme otevírat.

V jiném z komentářů se můžete dočíst: “… poslední dobou lžu poměrně často, a to svému synovi.”  Autorka komentáře pak popisuje něco, k čemu se mi chce říct: “Nemáte pravdu, to žádná lež není”.

Pokud jsem jejímu líčení správně porozuměl, jde o to, že kluk prožívá období, kdy se bojí nových věcí a zkušeností. Nikdy nebyl v hasičském kroužku a ona ví, že už samotná slova “hasičský kroužek” by u něho vyvolala odmítavou reakci. Jako moudrá máma se tedy vyhne tomu, že by ta slova použila nebo vyvolala představu, že do toho kroužku půjdou. Navrhne, že spolu půjdou vyvenčit psa, a když spolu dojdou k místu, kde se kroužek schází, syn nemá problém se k němu připojit. Kde je tady lež? Nikde.

Pravda, když později matka synovi říká, že mu lhala, asi mu tím poněkud ztěžuje cestu k důležitému poznání, že lež je špatná a lhát se nemá. Avšak ani tady se nezdá, že by ho chtěla oklamat a cestu k tomu poznání mu úmyslně ztížit. Řekl bych, že mu v tomhle punktu neříká pravdu, ale ani tady mu nelže.

Haló, zbyl tu ještě někdo?

Chvíli to trvalo, než jsme získali potřebný kousek pevné půdy pod nohama. Chtělo by se mi teď věnovat ještě dvěma otázkám:

1. Otázce: jsou “dobré lži” a “špatné lži”?
2. Otázce, která se také objevuje v jednom z komentářů: jak si má počínat dejme tomu obchodník tváří tvář v konkurenci, která získává zákazníky lhaním? Má také začít lhát, nebo existuje i jiná rozumná cesta?

Jenomže článek už se pořádně protáhl a já ani nevím, jestli už jsem mezitím kvůli nepopulárnímu tématu všechny čtenáře nepoztrácel, jak jsem se obával v úvodu. Proto nechám rozhodnutí, zda v tématu pokračovat, na výsledcích tohoto malého průzkumu:

Připomenutí

Příští ANIMA Instruktáž “Myslet naplno” bude 11. listopadu 2010 od 13 do 17 hod. Další informace i přihlášku najdete, když kliknete zde.

Zpět na úvodní stránku

Tento článek byl zveřejněn 24/10/2010 v 6:28 pm a je založen v kategorii Vedení lidí, Charakter, Vztahy, Komunikace. Můžete sledovat odpovědi na tento článek prostřednictvím RSS 2.0 spojení. Both comments and pings are currently closed.