ANIMA Forbína

Konečně se dostáváme k už dříve avizovanému tématu “O věcech, které jsou zadarmo”.

Jak důležité jsou dary ve Vašem životě? Souhlasíte s tím, že darovat je jako “vyklenout most přes propast samoty”?

Dovolili byste si parafrázovat jiný známý citát a tvrdit, že kultura ve vaší firmě “nevzniká z držení věcí, nýbrž z daru”?

Nebo se domníváte, že to, co se nazývá darem, je vždy jenom maskovanou transakcí “něco za něco”?

O tom je tento článek.

Zkušenost z šachové karavany

V květnu minulého roku jsme zde na ANIMA Forbíně v článku “Přijďte na jiné myšlenky než ty finanční a prasečí”  ohlásili záměr uspořádat kurz šachu pro manažery zaměřený zejména na to, co umění hrát šachy dává manažerům.

Záměr se povedl, na cestu se vydala více než dvacetičlenná “šachová karavana”, v níž jste vedle naprostých začátečníků mohli najít i šachistu I. výkonnostní třidy. Větší část karavany koncem června dorazila do cíle a zdá se, že jsme si všichni přišli na své.

Členové karavany museli dodržovat “zákony karavany”, ale účast byla zadarmo.  A právě to mi přineslo dvě zajímavé zkušenosti.

1. V několika případech jsem zaznamenal projevy opatrnosti: kde je skrytý háček? Kdy a co se nakonec bude platit? Není to něco na způsob té výstavy, kde byl sice vstup zdarma ale u východu vymáhali “výstupné”? A nebude to ztráta času? Když je to zadarmo, nebude to bezcenné?
2. Při přípravě mě samotného překvapilo, kolik kvalitních věcí je na internetu zadarmo. Instruktážní videa jsme vytvářeli pomocí softwaru, který je zadarmo, zveřejňovali jsme je na YouTube, to je také zadarmo, internetové stránky karavany, software pro dotazníkové akce, šachové simulátory, databáze - všechno zadarmo. Udělalo to pořádný dojem i na některé z účastníků. U každé z těch položek se nabízela otázka - jak to, že je to zadarmo? A odpovědi se případ od případu lišily.

Zjistil jsem, že téma “věcí, které jsou zadarmo”, je nejen zajímavé, ale i nesmírně důležité.

Zadarmo ani kuře nehrabe

Setkal jsem se s lidmi, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že vlastně žádné dary neexistují. Nic není zadarmo. I to, co se tváří jako dar, je transakcí - ten, kdo dává, za to očekává nějakou odměnu.

Například dárkový revanšismus, pěstovaný zejména na venkově. Pošleme vám něco z naší zabíjačky, ale očekáváme, že až budete zabíjet vy, pošlete zase vy nám. Díky tomu se člověk i v dobách, kdy nebyly ledničky, častěji dostal k čerstvému masu. V některých afrických kmenech prý dodnes fungují podobné, mnohem propracovanější systémy darů, provázející celý život člověka. Ovšem běda tomu, kdo by pravidla reciprocity nerespektoval.

Nakonec reciprocitu vyžaduje i známá věta: “Ale teď už rozhodně musíte přijít na návštěvu vy k nám - my už jsme se vás tolikrát naotravovali a vy nás ještě ani jednou”.

Přesvědčení, že dary neexistují, se někdy vyjadřuje rčením, kterého používají Američané:  “There’s no such thing as a free lunch” (Neexistuje nic jako oběd zadarmo). Skrývá v sobě vzpomínku na dobu, kdy v amerických barech nabízeli k nápojům “obědy zdarma”. Campbell McConnell toto rčení dokonce nazval  “jádrem ekonomie”.

Je to velmi užitečné rčení. Zvyšuje naši vnímavost k nejrůznějším formám podplácení a uplácení, vede nás k přemýšlení, kudy ten, kdo něco dává zdarma (jako ty obědy v barech), to hodlá dostat zpět.

To pravidlo má ale výjimky. Věřím, že i Vy si vzpomenete na tisíce výjimek. Na tisíce obědů, které jste jako dítě dostal(a) zadarmo od své maminky.

Někdo Vám možná namítne, že ani ty maminky to nedělají zadarmo. Tím se pomalu blížíme k důležitému bodu.

Zdá se, že skutečně existují matky, které i vůči svým dětem vyznávají princip “něco za něco”. Psychologové píší o sebevraždách dětí, zejména dívek, jejichž matky říkaly: “Když se budeš dobře učit, maminka tě bude mít ráda, když se budeš učit špatně, maminka tě mít ráda nebude”. A myslely to vážně.

“Avšak i když Vaše maminka taková nebyla”, namítnou Vám někteří, “zadarmo to nebylo”. A začnou před Vámi rozvíjet teorie, že rodiče takové věci dělají proto, aby se o ně ve stáří děti postaraly, že jejich odměnou je krásný pocit z ukojení rodičovských pudů, apod.

A teď jsme se dostali ke klíčovému bodu. Nejspíš ten člověk, který Vám tohle říká, se s Vámi kvůli tomu nebude hádat. Takové věci někde četl, rád je říká, protože znějí téměř vědecky, ale úplně tomu sám nevěří a vědu z toho dělat nebude.

Můžete ovšem narazit na člověka, pro kterého je to principiální otázkou.

S odhodláním pohraničníka

Ještě jako středoškolák jsem strávil dva týdny v nemocnici. Na osmilůžkovém pokoji. Byl jsem na pokoji zdaleka nejmladší, chodící pacient, a tak jsem někdy posloužil těm, kteří byli ve špatném stavu, když měli problém a sestra si dávala na čas. Pak tam najednou přivezli člověka s infarktem. Byl to zjevně na tu dobu bohatý člověk. Za pár hodin dorazili jeho rodinní příslušníci, začali rozdávat dárky sestrám, asi i doktorům a za několik dní ho přeložili na menší pokoj. Než se tak stalo, posloužil jsem několikrát i jemu.  Říkal mi, že se mi bude revanžovat. Jenom jsem se zasmál a mávnul jsem rukou. Jeho reakce mě překvapila. Do očí mu vstoupila jakási zuřivost a opakoval, že se mi bude revanžovat.

To bylo poprvé, když jsem zjistil, že existují lidé, pro které je životně důležitý princip, že od nikoho žádné dary nepotřebují, respektive, že ani žádné dary neexistují. A kteří jsou připraveni tento princip zuřivě bránit.

Je to něco podobného, jako můžete pozorovat, když někdo používá  nadávku “pravdoláskaři”. Tato novodobá a ve světě asi ojedinělá nadávka  se objevila nedlouho poté, co Václav Havel pronesl: “Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.” Nenávistný tón, který tu nadávku často provází, naznačuje, že nadávající by utrpěl životní prohru, kdyby ta Havlova věta měla platit.

Obojí to připomíná odhodlání severokorejského pohraničníka, který hájí hranice země, kde se žije nejlépe na světě, a zastřelí každého, kdo by odtud chtěl utéci.

Kam my můžeme utéci před principem, že nic není zadarmo?

Civilizace založená na daru

Oproti představě, že nic není zadarmo, stojí představa světa, kde dar je v základech civilizace. Začněme dvěma citáty zmíněnými v úvodu, které pocházejí z Exupéryho Citadely, kterou jsme se, jak asi víte, letos dost zabývali:

A darovat, to znamená, jako bys vyklenul most přes propast samoty. (Kap. XL)

Během těch dlouhých procházek jsem pochopil, že kultura mé říše naprosto nespočívá v hodnotě potravy, ale v požadavcích a horoucnosti práce. Nevzniká z držení věcí, nýbrž z daru. (Kap. VI).

V takovém světě maminky dávají dětem obědy opravdu zadarmo, protože koneckonců

“být milován není nikdy něco ‘zaslouženého’, ale je to vždycky dar”. (Benedikt XVI).

Je to také svět, kde můžeme potkat pozoruhodný spolek chlapíků řídících se zásadou

“kdo zemře příliš bohatý, zemře beze cti”.

Od koho zásada pochází? Už ve věku 33 let si ji v memorandu, které adresoval sám sobě, napsal Andrew Carnegie. Muž který se z nuzných poměrů vypracoval na jednoho z nejbohatších lidí v Americe, když vybudoval své “ocelářské imperium”. Člověk, který “se dokázal obklopit lidmi chytřejšími, než byl on sám”, jak si nechal napsat na náhrobek. Podle zmíněné zásady strávil posledních 18 let svého života tím, že své obrovské jmění utratil “na dobročinné účely”. Všimněte si, nerozházel, ale použil se vší svou finanční opatrností a prozíravostí.

Díky tomu má New York svou Carnegie Hall, Pittsburg svou Carnegie - Mellon University a všichni Američané svou proslulou síť veřejných knihoven.

Carnegiho zásadou se řídila a řídí dlouhá řada následovníků. V poslední době tou cestou kráčejí např. Bill Gates nebo Warren Buffet.

“No jo”, řekne náš odpůrce, “však oni to zadarmo nedělají - práce pro druhé má pro ně tak velkou hodnotu …”, atd. atd.

Tady asi argumentace nepomůže. Co takhle zkusit cestu, kterou zvolil rabín Levi Izák v příběhu zaznamenaném Martinem Buberem.

SNAD

Podle Buberova vyprávění navštívil rabína Leviho Izáka “jeden osvícenec, velmi učený pán”, který měl ve zvyku s věřícími diskutovat a vyvracet jim jejich zpátečnické názory. Když vešel do rabínova pokoje, spatřil ho, jak v zamyšlení přechází po pokoji, v ruce držel knihu.

Příchozího si dlouho vůbec nevšímal, nakonec se na něho zběžně podíval a řekl: “Snad je to přece jen pravda”. Byl to tak působivý pohled, že se osvícenci chvěla kolena a jen těžko sbíral síly k hovoru. Rabín mu nakonec řekl: “Můj synu, velcí učitelé Thory, s nimiž jsi se přel, k tobě hovořili nadarmo. Ty ses tomu cestou od nich smál. Nemohou ti postavit Boha a jeho království na stůl, ale ani já ne. Ale věz můj synu, snad je to přece jen pravda.”

Osvícenec hledal síly k polemice, ale to strašné SNAD, které mu znělo v uších, zlomilo jeho odpor.

Ani Vy ani já asi nemůžeme nikomu, kdo tvrdošíjně hájí, že nic není zadarmo, postavit skutečnost daru “na stůl”. Možná se můžeme přidržet příkladu moudrého rabína a říci mu: “Snad je přece jenom pravda, že i Ty jsi schopen dar přijmout a dar dát. A vyklenout most přes propast samoty.”

Zpět na úvodní stránku

Tento článek byl zveřejněn 02/08/2010 v 2:04 am a je založen v kategorii Myšlení. Můžete sledovat odpovědi na tento článek prostřednictvím RSS 2.0 spojení. Můžete poslat odpověď, nebo sledovat ze svých vlastních stránek.