ANIMA Forbína

V předposlední lekci našeho dvanáctidílného seriálu se budeme zabývat otázkou “Snažíte se o vytvoření společného obrazu firmy?”

Jak mladý muž ze sprosté mluvy vybředl

Před nějakou dobou se na ANIMA Instruktážích čas od času objevoval starší pán. Neměl to úplně jednoduché. Vyrozuměl jsem, že vymoci si ve firmě účast na instruktážích pro něj nebylo úplně jednoduché, na instruktáž cestoval několik set kilometrů a pozdě odpoledne ho čekala stejná cesta zpět.

Jednou jsme se dali do hovoru a on mi vysvětlil, proč takovou oběť podstupuje. Řekl mi zhruba toto:

“Po skončení střední školy jsem nejprve nějakou dobu pracoval na montážích. Za několik měsíců jsem začal mluvit dost sprostě. Moji rodiče to nelibě nesli. Sice  jsem se snažil před nimi kontrolovat, ale neuhlídal jsem se.  Po nějaké době jsem se dostal na vysokou školu, změnil okruh lidí, s kterými jsem se stýkal, a bez jakéhokoli úsilí jsem sprostě mluvit přestal.

Tuhletu lekci jsem si zapamatoval a od té doby si dávám pozor na to, v jakém prostředí se pohybuji. Manažerské prostředí, ve kterém teď působím, je svým způsobem ubíjející, a sem se jezdím vlastně rekreovat. Snažím se vybírat témata, která mě zajímají, ale vlastně to není tak důležité - důležité je pro mě, mezi jaké lidi se na ty čtyři hodiny dostanu, na jaké myšlenky přijdu a jak si tady dobiju baterky.”

Máte podobnou zkušenost?

Ve špatné společnosti

Myslím, že většina z nás někdy podobnou zkušenost udělala. Dostali jsme se do společnosti, která považovala za normální i dost divné věci (všichni to tak přece dělají!). Ta společnost mohla být škola, pracovní kolektiv, vojenský útvar, politická strana nebo celý stát. A pak jsme se odtud dostali a s překvapením jsme zjistili, že jinde je to jinak.

To, co v té naší společnosti dělali všichni, by v jiné společnosti žádný slušný člověk neudělal. Věci, kterými bychom se v té staré společnosti vystavili posměchu, a byly by považovány za donkichotské, jsou jinde běžným standardem.

Nemusíme chodit do minulosti a do malých uzavřených společností, stačí se zamyslet, jak jsme na tom teď v našem státě.

A na stupni druhého nejstaršího řemesla se umístili …

Podívejte se jaký typ chování se stal normou u části našich politiků. Lhaní, porušování dohod, hulvátství, chamtivost.

Víte co, nebudeme se tu rozčilovat pohledem na celkový obraz a podíváme se jen na užší výřez, v němž figuruje část ekonomů a novinářů. Tam se člověk pořád ještě může ptát, má-li se smát nebo brečet.

Ukazuje to citát z článku, který napsal Jan Macháček do Respektu před měsícem, po zveřejnění hospodářských výsledků za poslední čtvrtletí minulého roku:

“Ekonomové a analytici se zase zmýlili a popletli. …  Paradoxní přitom je, že ač jsou všichni ekonomové a analytici vedle jak ta jedle už asi dva roky, neklesá zájem médií o jejich prognózy. Možná je to dokonce nepřímá úměra. Čím více se ekonomové mýlí, tím více roste zájem médií o jejich další prognózy, odhady a vysvětlení. Dnes (tedy v pátek ráno) – po zveřejnění nejnovějších čísel – jsem otáčel knoflíkem rozhlasového přijímače a všude se to hemžilo čilými ekonomy, kteří zase věděli co bude dál a proč to zase dopadlo jinak než si všichni mysleli.”

Jan Macháček se pak ptá: “Otázkou je, proč se média a veřejnost neobrací s otázkami na stav a výhled hospodářství na nějakou jinou profesi. Ale na koho? Na psychologa? Na sociologa? Na politika? Máme zavolat pana faráře?” Myslím, že na jeho otázku  znám odpověď. Asi vím, na kterou profesi by se média měla obracet s žádostí o prognózu. Bude-li zájem, můžeme se tomu někdy věnovat.

Teď se vraťme k otázce, jak na nás takové chování části ekonomů, resp. médií působí.

Loni v letních měsících, když jsem zanášel na blog v iDNES, jsem tam o věštcích napsal článek “Druhé nejstarší řemeslo je na vzestupu”. Ani s odstupem necítím potřebu na něm nic měnit, zejména na jeho závěru:

“Jenomže co když přemnožení věštců způsobí, že se ve zvýšené míře lidé začnou jejich předpověďmi řídit?  Ať už v práci nebo v soukromém životě. To by pak už určitě nebyla legrace, to by nás všechny mohlo přijít pěkně draho.”

Bohužel jsem se už od té doby setkal  s případy  konkrétních lidí, které to přišlo opravdu draho.

Konec konců, nemusíme ani chodit na iDNES. Vzpomeňte si, že jsme o tom ještě dříve psali i zde v ANIMA Forbíně, v říjnu 2008, když ještě finanční krize zuřila naplno. Bylo to v článku “Jak se připravíte na krizový let?“. Zazněly v něm dvě myšlenky, co dělat:

• odpoutat se od smrtonosných informací,
• nezůstat sami se svými myšlenkami.

V tom článku jsme také psali: “máme mnohem víc času něco podniknout”. Od té doby už uplynulo jeden a půl roku. Co jsme zatím podnikli, co podnikáme?

Co dělat?

Při psaní citovaného článku  “Jak se připravíte na krizový let?”  jsem si nevzpomněl na zářný příklad  toho pána - vyléčeného sprosťáka. Od minulého podzimu na něj myslím dost často.

Je důležité se vnitřně distancovat od “smrtonosných informací” a uvědomit si, co nás táhne pod vodu i když to “dělají všichni”.

Což o to, důležité to je, ale také hrozně těžké, když je na to člověk sám. Bez “dobíjení baterek” v  okruhu lidí, kteří usilují o totéž, to asi nejde. Ten pán to musel mít hluboce prožité, když byl ochoten absolvovat i pravidelné handrkování s jejich personalistkou a hodiny strávené na cestě.

Mám pocit, že se v poslední době na ANIMA Instrutážích ve zvýšené míře setkáváme s podobnými lidmi. Nevím, jestli jsou to také vyléčení sprosťáci a sprosťačky, ale zejména k některým z nich cítím hlubokou vděčnost. Nejenom že jsem si v jejich přítomnosti také dobil baterky, ale díky nim jsme schopni témata instruktáží zaostřovat na to, na čem momentálně záleží. Jako nevyléčitelný prosťáček bych to bez nich nedokázal.

Prohlédnete-li si pečlivě témata jarních instruktáží (klikněte zde), asi postřehnete, že mají společný základ: jak zlepšit svou manévrovací schopnost, abychom zdokonalili komunikaci s nejbližším okolím. Komunikaci ve smyslu sdílení (latinský kořen toho slova), to znamená, jak se dotknout srdcí a mozků lidí kolem sebe. Jak jsme o tom mluvili už v instruktáži “Komunikační judo”.

Postupovat budeme naším obvyklým “přízemním” způsobem - přes nástroje.  Půjde nám o to, jak se dotknout srdce lidí, ale přitom se budeme hrabat v PowerPointu nebo VUE.

Z tohoto pohledu už také snadno odhadnete, kam umístit předposlední bod na grafu, který nás doprovází v našem dvanáctidílném seriálu o navigaci v obtížném období.

Společný obraz firmy

Jde o 12. paprsek na grafu, který možná máte vytištěný, nebo si ho můžete zobrazit a vytisknout, když kliknete zde. Je to paprsek příslušný k otázce “Snažíte se o vytvoření společného obrazu firmy?”

Co to znamená vytvořit společný obraz firmy? Vzpomeňte na lidi, kteří řídí tanker (nebo kocábku) Vaši firmy. Co to znamená, že vytvořili společný obraz firmy? Neznamená to, že věci vidí stejně, že na ně mají jednotný názor. To by skončilo špatně. Neměli by být manažerskými klony, měli by si už díky svým odlišným životním zkušenostem všímat jiných věcí.

Avšak, co by měli mít společného, je mapa. Ne v nějakém abstraktním smyslu, ale kus papíru, který jim pomůže “dotknout se mozků (nebo i srdcí?)” těch ostatních.

Jakou máte zkušenost s vytvářením takové mapy? Žádnou - umístěte bod k 0. Sám (sama) jste takovou mapu vytvářel(a) a ona se osvědčila? Umístěte bod na 100. Anebo umístěte bod někam mezi krajní body, podle toho, kterému kraji se Vaše zkušenost víc blíží.

Úplný závěr

Nezůstávejte se svými myšlenkami sami. Klikněte zde a přihlaste se. Tohle je jen forbína - hovor před oponou. Až se příště zvedne opona pod nápisem “Vyléčení sprosťáci sobě”, můžete být u toho.

Zpět na úvodní stránku

Tento článek byl zveřejněn 23/03/2010 v 2:23 pm a je založen v kategorii Charakter, Komunikace. Můžete sledovat odpovědi na tento článek prostřednictvím RSS 2.0 spojení. Můžete poslat odpověď, nebo sledovat ze svých vlastních stránek.