Hloupý bankéř, chytrý bankéř. Kterému se podobáte Vy?
Toto je už 9. lekce z našeho dvanáctidílného seriálu věnovaného navigaci v obtížných dobách. Tentokrát se budeme zabývat otázkou “Usilujete o co nejlepší zužitkování času a energie managementu?”
Podívejme se spolu nejprve na článek ze starého bankéřského slabikáře.
Je to trochu zjednodušený obrázek. To víte - slabikář. V učebnicích pro vyšší třídy obecných škol bankéřských bychom určitě našli realističtější případy. Ale i tento jednoduchý příběh stačí k porozumění tak zvanému “bankéřovu algoritmu”, který v 80. letech minulého století vymyslel profesor Edsger Dijkstra.
Jeho algoritmu se začalo používat v operačních systémech počítačů pro přidělování prostředků procesům. O co tam jde?
Na počítači zpravidla běží několik procesů současně. Může se stát, že v určitý okamžik je mezi ně rozdělena všechna paměť, kterou má počítač k dispozici, a procesy vyžadují ještě nějakou paměť navíc, mají-li pokračovat. Pokud se něco takového stane, všechny procesy uváznou a počítač “zamrzne”.
V době, kdy Dijkstra algoritmus vymyslel, to byl vážný problém. Paměť byla u počítačů nedostatkovým zdrojem. Například úhrnná paměťová kapacita všech počítačů na palubě Apolla 10 při cestě na Měsíc byla jen zlomkem toho, co má dnes běžný notebook, s největší pravděpodobností i ten počítač, z něhož tento článek čtete.
Ze svého působení na Matematicko - fyzikální fakultě UK pamatuji doby, kdy každý absolvent oboru informatika bankéřův algoritmus znal. Dnes potkávám lidi, kteří informatiku vystudovali, a nikdy o něm ani neslyšeli. Nedostatek paměti už není takový problém. Je-li třeba více paměti, je ji možno celkem levně pořídit.
V hojnosti posledních desetiletí často převládal pocit, že stejným způsobem se dá pořídit téměř všechno. I čas a energie managementu. Stačí manažery opravdu dobře zaplatit a budou pracovat třeba 14 hodin denně a třeba i o víkendech. V nejhorším je možné přijmout i nějaké navíc.
To byla dosti nebezpečná iluze vždycky, dnes dvojnásobně.
Rentabilita managementu
Před mnoha lety jsem četl článek, v němž zavedli zkratku ROM (Return on Management = rentabilita managementu) v analogii s ROA (Return on Assets = rentabilita aktiv). V článku šlo o to, že čas a energie managementu jsou nesmírně cenné zdroje, s nimiž je třeba uvážlivě hospodařit. Použít je tam, kde se to nejvíce vyplatí.
Pomalu už tedy můžete vytáhnout graf, který Vás provází tímto seriálem (nebo si ho zobrazit a vytisknout, když kliknete zde) a začít přemýšlet, kam umístit bod na jeho osmý paprsek. Tentokrát to opravdu nebude lehké. Z čeho můžete při svých úvahách vycházet?
Které zajíce honíte?
Svůj bod máte právo umístit na horní okraj škály, jestliže jste schopni napsat nebo vyjmenovat nějakých 10 - 20 bodů, do nichž se snažíte investovat svůj čas a energii.
Jedno přísloví říká, že kdo honí dva zajíce, nechytne žádného. To není až tak moc užitečné přísloví. Zkuste ho doporučit matce, která se stará o několik dětí, a ona si asi poklepe na čelo. Podobně Vás s tím vyžene i manažer, který má na starosti něco podstatného.
Těch bodů tedy nesmí být příliš málo. Ale také ne příliš mnoho. Mám opakovanou zkušenost ze zavádění Balanced Scorecard ve firmách, jak je to těžké. Management bývá schopen celkem brzy shromáždit 70 - 100 indikátorů, které je třeba sledovat. Ale dostat se pod těch 20, jak je u Balanced Scorecard zvykem, bývá obtížné.
Moment - co to vyřešit takhle: u 70 indikátorů, které máme, určit prioritu a vybrat těch 20 s nejvyšší prioritou? Tak tohle je myšlenka, která může napadnout Vilíka, ale věřím, že Vás už ne - po těch osmi lekcích, které jsme spolu absolvovali.
Najít oněch několik bodů je podobné umění, jako dokázat vystihnout něčí podobu pomocí několika tahů tužkou.
Asi Vám také dochází, že najít 20 bodů, do nichž byste hlavně měl(a) investovat svůj čas, může být snažší nebo těžší podle toho, v jaké firmě pracujete. Jestliže pracujete ve firmě, která se o ROM nestará, budete to mít velmi těžké. O to víc se Vám vyplatí se nad otázkou z 8. paprsku grafu pořádně zamyslet.
09/03/2010 v 9:28 am
S BSC mám zkušenosti mizivé. Mám zkušenosti s EFQM modelem, ve kterém se sledované ukazatele seskupují do skupin zaměřených na zákazníky, pracovníky, společnost a klíčové výsledky výkonnosti. Volba indikátorů a volba statistických charakteristik firmami mě často dráždí. Typické je příliš mnoho ukazatelů bez jasné vazby na účel (smysl, misi) firmy a popis sledovaných jevů téměř výlučně průměry. Moje zkušenost je, že bez ujasnění účelu firmy a zafixování na tento účel se těžko vybírá v nepřeberném množství možných indikátorů a výsledkem je nepovedený guláš. Povedený indikátorový guláš je však lahoda, z které člověk velmi rychle zjistí o co firmě jde, kam směřuje a jakými cestami.
ŠT
09/03/2010 v 10:37 am
Nepovedený guláš - povedený guláš … Pěkné přirovnání