ANIMA Forbína

Ne, nechystáme soutěž Miss nebo Mr Management. Jedná se o vážnou věc.

Velmi stručně: existuje silný a vlivný tábor lidí, kteří zastávají názor, že nejlepší manažeři jsou bez hrudi, použijeme-li termín starých Řeků (který samozřejmě hned vysvětlím).

Tento článek je věnován tomu, proč nemají pravdu a jak jejich názor může uškodit Vám i lidem, kteří pro Vás pracují. Skončím tím, jak si hruď pěstovat.

Co myslíme hrudí?

Podle starověkého názoru, který se objevuje třeba u Platóna, má člověk tři důležité články: hlavu, hruď a břicho. Hlava je sídlem rozumu, břicho je sídlem chutí, apetitu. Hlava má být schopna břicho ovládat, a to pomocí hrudi (jakési manažerské vrstvy uvnitř člověka). Ovšem zvládne to jenom když je hruď dobře vyvinuta, to znamená je sídlem vytrénovaných emocí zorganizovaných do podoby odvahy, velkodušnosti, atd.

Hrudi bylo přisuzováno důležité místo, bez ní by člověk ani nebyl člověkem. Zaměřovala se na ni výchova - například podle Aristotela cílem vzdělání je, aby se žák naučil mít rád, co je správné a nerad, co je nesprávné.

Kdo propaguje stvůry bez hrudi?

Představu lidské stvůry, která má jen hlavu a břicho, popsal v r. 1943 profesor univerzity v Cambridge, Clive Staple Lewis (možná znáte film o něm), který úvodní kapitolu jedné své studie nazval Člověk bez “hrudi”. S velkou jasnozřivostí tehdy ukazoval nebezpečí, že se vzdělání vzdálí svému původnímu cíli a začne produkovat takové neúplné jedince.

Toho, kdo si tehdy myslel, že C. S. Lewis slyší trávu růst, následující desetililetí vyvedla z omylu.

Nás teď zajímá především oblast managementu. Setkal nebo setkala jste se už s manažery, kteří tvory “bez hrudi” připomínají? Znalci se domnívají, že to není náhodou a upozorňují, jak jsou například programy mnoha business škol poplatné článku M. Jensena a W. Mecklinga „The nature of man“ z r. 1994, podle kterého je každý člověk v podstatě „vyhodnocovač“ a „maximizátor“. V jejich modelu (s proslulou zkratkou REMM - Recourceful, Evaluative, Maximizing Model) těžko najít něco, co by odpovídalo “hrudi” člověka.

Máte-li pocit, že C. S. Lewis vyhmátl podstatnou věc, můžeme přejít k tomu, proč je zejména u manažerů “hrudník” důležitý. (Pokud to téma zajímá i někoho z Vašich přátel, vůbec nám nebude vadit, když mu/jí pošlete odkaz na tento článek: www.anima.cz/forbina/?p=22)

Proč mají mít manažeři pořádnou hruď

Nebudu se pouštět do teoretických rozborů, přidržím se praktických pozorování a budu rád, když si to budete konfrontovat se svou vlastní zkušeností. Vzpomeňte si na vynikající manažery, které znáte nebo dokonce obdivujete. Jak se na jejich úspěchu podílejí “vytrénované a zorganizované emoce”?

Ze záplavy argumentů a asociací, které mě napadají, uvedu aspoň tři:

• Žádná firma nemůže fungovat jen na základě rozumových úvah - člověka k činům rozhoupají emoce, ne logika. Manažeři při tom hrají hlavní roli. V paměti mi utkvěl výrok jednoho člena ANIMA Klubu o tom, že “logické důvody” pro své zaměstnance vždy ještě musí “obléci do emocí”. Nebo slovy zmíněného C. S. Lewise: “Nejsou to logické úsudky, co v bitvě udrží vzpírající se nervy a svaly na pozicích po třech hodinách nepřátelského bombardování.”
• Jak moc je třeba “manažerskou hruď” kultivovat, zjistí snad všechny firmy, které se rozhodnou zavést tzv. týmové briefingy. Stoupnout si před deset podřízených a předat jim emoce, nejen informace - to je chvíle, kdy se láme chleba. Ukazuje se, jak se v tom všichni potřebujeme zlepšovat a lidem bez “hrudi” to zjevně působí téměř fyzickou bolest.
• Konečně něco dost subjektivního - jiná vzpomínka z ANIMA Klubu. Doteď si živě vybavuji moment, kdy jeden z členů vyprávěl, jak mu dcera pracující ve firmě v Německu říkala, že některé své vrstevníky nazývají “inteligentní bestie”. Vysvětloval, co tím myslela - podle naší terminologie by spadali do kategorie lidí bez hrudi. Pamatuji si to tak živě pro ten pocit nechuti a odporu, které nám i to vyprávění z druhé ruky dokázalo zprostředkovat.

Aby nedošlo k nedorozumění, kdo nemá hruď, také nějaké emoce přenáší (i když třeba tvrdí opak), jenomže ne emoce “trénované a zorganizované” - místo odvahy přenáší ustrašenost, místo velkodušnosti vypočítavost.

Krása a bída manažerského povolání

Kdy je zaměstnanec v práci spokojen, kdy je motivován, podává nadprůměrný výkon? V nejrůznějších studiích motivačních faktorů se jako jeden z rozhodujících faktorů objevuje osoba bezprostředního nadřízeného.

Manažer tedy může způsobit, že se několik lidí nebo dokonce desítek lidí se bude osm hodin denně cítit dobře. To je krása. Bída je, když se kvůli němu cítí řada lidí po dlouhou řádku let špatně.

Pro jakého manažera podle Vás lidé rádi pracují? Několik bodů si asi rychle odsouhlasíme: Rozumí své práci. Má ve firmě vliv - dovede pro svůj útvar a své lidi zajisti místo na slunci, zastat se jich, když je zapotřebí. Chová se slušně.

Zdá se mi, že to úplně nejdůležitější souvisí s podobnými okamžiky, jako jsou ty, při kterých lidé v kině přestávají dýchat. Chvíle, kdy následující vteřina odhalí, co je člověk zač. Přestává být důležité, co celou dobu říkal, jak vypadal, z jakého prostředí pocházel - co teď udělá, odhalí, co je zač.

Z vlastní zkušenosti si pamatuji a asi si budu dlouho pamatovat několik takových okamžiků. Také jako by všichni ztichli a čekali, co manažer udělá: “Teď uvidíme, co jsi zač.” A ty případy, kdy by se lidé pro šéfa rozkrájeli, se odvíjely právě od takových okamžiků.

Stará tradice, ještě starší než ta řecká, mluvila o tom, co se rodí v srdci, místu tam někde uvnitř, kde se člověk rozhoduje za sebe.

Čeho se dočkají lidé od manažera bez “hrudi”? Ten žádné “místo uvnitř” nemá. I kdyby o sobě říkal, že se na svém místě cítí, jak ryba ve vodě, všichni okolo vědí svoje: “Kdepak ryba, korkový špunt na hladině!”

Hruď, srdce … ještě jeden pohled z trochu jiného úhlu - někdy se říká, že svoboda člověka je obsažena v krátkém zlomku vteřiny mezi podnětem a reakcí na něj. Někdo se mě nešetrně dotkne. Zareaguji hodně podrážděně, měl jsem těžký den. Ale mezi podnětem a reakcí byl ten zlomek vteřiny, ve kterém jsem mohl rozhodnout, že to bude jinak.

Tenhle pohled se mi osobně líbí, protože se netýká jen těch hrozných tvorů bez hrudi, ale každého. Všichni známe dny, kdy člověk jedná od rána až do noci úplně automaticky a ani jeden z těch zlomků vteřiny nevyužije.

Co s tím dělat?

Jak tedy posilovat svůj “hrudník”, jak zvyšovat šanci, že nepropaseme ty klíčové chvilky?

Jak se dá očekávat, jediná chytrá rada tady neexistuje, stejně jako chytrá rada, jak hrát fotbal, nebo rada jak hrát na housle. Musí v tom být nějaká pravidelnost, je třeba si opakovaně připomínat a zkoušet stejné věci. Ale nestačí jen obecné povzbuzování, musí v tom být i grify.

Snad znáte, jakou asistenci v tomto směru ANIMA Praha vymyslela a připravila.

1. Intenzivní manažerské instruktáže jako impuls, popostrčení, pohled zvenku zaběhané rutiny.
2. Stříbrnou permanentku - čtvrtletní vstupenku do “posilovny manažerského hrudníku”.

Pokud znáte něco srovnatelného nebo lepšího, budeme vděčni za upozornění.

Pomalu se blížíte očima k odkazu na konci tohoto článku.

Možná je to šance …

Stačí KLIKNOUT, VYTISKNOUT, VYPLNIT, ODFAXOVAT a věci se i pro Vás mohou dát do pohybu.

to je ten odkaz: budu trénovat “hrudník”

Autor článku: Michal Chytil,
ANIMA Praha, www.anima.cz

Zpět na úvodní stránku

Tento článek byl zveřejněn 04/09/2006 v 12:27 pm a je založen v kategorii Charakter. Můžete sledovat odpovědi na tento článek prostřednictvím RSS 2.0 spojení. Můžete poslat odpověď, nebo sledovat ze svých vlastních stránek.