Nadváha prodlužuje život, zjistili vědci?
Od překvapivého statistického zjištění se tentokrát vypravíme k důležitému principu řízení firmy, zvláště v obtížných dobách.
Přidejte mi dva knedlíky - na dlouhověkost!
Před několika lety v Americe publikovali statistické zjištění, podle něhož se lidé s nadváhou dožívají o něco vyššího věku než lidé hubení. “Tak vidíte”, mohli zajásat boubelatí Američané, “a vy jste nás štvali jak divou zvěř. Podívejte se, čísla nelžou!”
Čísla opravdu nelhala a váha, výška člověka i věk, kdy umřel, to všechno jsou přesné, snadno zjistitelné údaje. Přesto byla chyba z té statistiky vyvozovat, že nadváha je recept na dlouhověkost. Vážně nemocní lidé bývají hodně hubení a i ti, kteří trpěli nadváhou a smrtelně onemocněli, často zhubli, než zemřeli. To tehdy výzkumníci nebrali v potaz a výsledky to pořádně zamíchalo.
Je to podobné jako s nedávno publikovanými údaji, podle nichž během posledního roku v České republice vzrostla průměrná mzda. Nikdo ani nestačil vyrukovat se senzačním zjištěním, že hospodářská krize jde Čechům k duhu, protože statistici hned upozornili, kde je zakopaný pes. Mnoho lidí v tom období ztratilo práci a většinou to byli lidé s nejnižšími mzdami. Tím se průměrná mzda zvýšila.
Mačkej tenisák a budeš číst jak Lukavský
Podobných příkladů můžete najít více například v knize Michaela Blastlanda a Andrewa Dilnota “The tiger that isn’t”. Mne v ní nejvíce pobavil příklad výzkumu, který některé lidi vedl k návrhu nechat děti ve školách procvičovat ruce, aby se naučily lépe číst.
Výzkum totiž ukázal, že děti, které mají větší ruce, také lépe čtou.
Tenhle příklad pěkně ilustruje to, o co nám v tomto článku nejvíc půjde. Co ukázala statistika? Velké ruce a schopnost pěkně číst se vyskytují pohromadě - korelují. A jakmile najdeme dva jevy, které spolu korelují, býváme v pokušení tvrdit, že mezi nimi existuje kauzální závislost. A ona tam velmi často není.
Proč vůbec někoho napadlo, že cvičení rukou může zlepšit čtení? Proč ne obráceně: začněte s dětmi drilovat čtení a za chvíli budou mít ručičky jak lopatičky? Docela by mě zajímalo, jak si to vlastně zdůvodňovali. Asi tak, že nějaká činnost stimuluje v mozku jisté buňky, které mají vliv na zdokonalování v čemsi jiném. Nějaká taková vědecky znějící pitomost v tom asi byla.
Vysvětlení zmíněného statistického výzkumu bylo mnohem prozaičtější. Výzkumníci shromáždili data o dětech z poměrně širokého věkového spektra. A jak všichni víme, starší děti mívají větší ruce a také lépe čtou. Takže velikost rukou a kvalita čtení spolu sice korelovaly, ale vztah příčiny a následku mezi nebyl ani na jednu stranu - kauzální vztah byl mezi věkem dítěte a velikosti rukou i schopnosti číst.
Jaký vzkaz tyhle historky posílají každému z nás a zejména manažerům?
Slintat či neslintat, to je ta otázka
Zatím jsme si připomněli, že zjistíme-li korelaci dvou jevů A a B, možná jsme se dostali na stopu tomu, že jev A vyvolává B nebo obráceně B vyvolává A. Také se ovšem může ukázat, že vztah kauzality mezi nimi není ani na jednu ani na druhou stranu.
Toho, že se věci vyskytují společně, si všímají i zvířata. Vzpomeňte si na slavné pokusy I. P. Pavlova. Nosil psovi žrádlo, ale současně s tím rozsvěcel žárovku. Po nějaké době si pes vypěstoval podmíněný reflex - stačilo, aby Pavlov rozsvítil žárovku a pes začal slintat.
Představte si, že Pavlovovy pokusy sleduje z povzdálí nějaký manažer. Zjistí zajímavou zákonitost: v místnosti nejprve štěká pes hlady, pak Pavlov rozsvítí žárovku, někam odejde, za chvíli pes přestane štěkat a dokonce se ozývá spokojené mlaskání. Když se to opakuje se železnou pravidelností, náš manažer už dál nečeká a spěchá do své firmy, kde zavede fantastické úsporné opatření: zruší ve firmě obědy, zavře jídelnu a místo toho nechá zaměstnancům v poledne rozsvítit žárovku.
To je za vlasy přitažené, viďte. Takoví manažeři nejsou. Nevycházejí jen z toho, že se některé věci vyskytují společně, jako to dovede podmíněný reflex, ale používají i rozum. Přemýšlejí o tom, zda mezi jevy, které spolu silně korelují, opravdu existuje kauzální vazba. A často dojdou k názoru, že neexistuje.
Ano, rozsvítíte žárovku a inteligentní manažer nezaslintá.
Na druhou stranu se po kauzálních vazbách neúnavně pídí. Závisí na tom totiž úspěch jeho firmy.
Je tam vazba? Není tam vazba?
I vy jste možná ve firmě zjistili, jak důležité je soustředit se na několik klíčových indikátorů a pozorně je sledovat. (I v našich končinách se často označují anglickou zkratkou KPI = Key Performance Indicator). Do vyšší ligy tento manažerský nápad postoupil, když Kaplan s Nortonem, autoři konceptu Balanced Scorecard, začali věnovat pozornost vazbám mezi jednotlivými indikátory.
Zejména v prvních letech museli často bojovat s nedorozuměním. Firma jim ukázala sestavu KPI sledujících firmu z finanční, zákaznické, procesní a růstové perspektivy a říkala: to je náš Balanced Scorecard. Na to jim Kaplan s Nortonem odpovídali: ne, bez kauzálních vazeb to žádný Balanced Scorecard není.
Teprve kauzální vazby vytvoří ze soustavy indikátorů jakousi “teorii” jak by měla firma úspěšně fungovat a rozvíjet se.
“Žádný problém”, řeknou v tu chvíli někteří, “hned to doplníme” a za chvíli do soustavy domalují nějaké vazby. “A je to!”
A to je chyba. Zjistit, zda mezi dvěma indikátory skutečně existuje kauzální vazba, není vůbec jednoduché. Zkuste to sami.
Šprochy, pověry, hypotézy
Zkuste si vzpomenout na kauzální vazby mezi jevy ve vaší firmě. Určitě Vás napadnou spousty technických vazeb typu: “Když zmačknu tenhle knoflík, přijede výtah.” O ty nám nejde.
Zkuste vazby na vyšší úrovni - mezi číselnými indikátory. Vzpomenete si na nějakou vazbu, která mezi vašimi důležitými indikátory s velkou pravděpodobností skutečně je?
Pomůžeme si malým příkladem. Přidáte-li peníze na reklamu, zvýší se vám tržby. Je tam tahle kauzální vazba? Jak to můžeme vědět? Nabízí se několik argumentů.
Za prvé, najdete to v některých učebnicích. Podívejte se pořádně, jak to ty učebnice zdůvodňují. Možná tam najdete něco na způsob: “Výzkum mezi stovkou firem z Fortune 500 ukázal, že u 85% firem, které zvýšily výdaje na reklamu, se zvýšily tržby.” Jestliže tomu tak bylo, zdá se, že výdaje na reklamu korelují s tržbami. To ovšem neznamená, jak jsme si řekli, že je mezi nimi kauzální závislost. Anebo že závislost nesměřuje na druhou stranu: co když zvýšení tržeb vede ke zvýšení výdajů na reklamu? (To, co teď prožíváme, by tomu napovídalo - firmám klesají tržby, a proto snižují výdaje na reklamu.)
Jestliže Vaše učebnice nenabízí nic lepšího, raději to zařaďte jen do kategorie učebnicových šprochů. Možná je na něm pravdy trochu, ale stavět na tom rozhodování ve firmě, může být nebezpečné.
Za druhé, možná názor, že zvýšení výdajů na reklamu, způsobí zvýšení tržeb, ani nějak zdůvodnit nedovedete - je to názor, který se vznáší ve vzduchu, cosi jako pověra. Ani na pověrách není moudré budovat “teorii” vaší firmy.
Konečně třetí možnost - hypotéza. Hypotéza, kterou prověřujete rozumem, ověřujete na spolehlivých údajích a která zatím obstála. Jestliže jste se dopracovali takhle daleko, máte v ruce něco velmi cenného pro řízení firmy.
5. paprsek Vašeho grafu
Teď už tedy můžete doplnit pátý díl dvanáctidílné skládačky, kterou jsme v podzimních článcích začali dávat dohromady, aby Vám na konci pomohla vytvořit nástroj pro navigaci v obtížných dobách.
V grafu, který jste si už mohl(a) vytisknout dříve (nebo to můžete udělat teď, když kliknete zde) teď umístěte bod na 5. paprsek grafu odpovídající otázce “Věnujete pozornost tomu, jak na sobě věci závisí?”
Jestliže se v otázkách důležitých pro vaši firmu (nebo pro Váš život) aktivně bráníte zkratkovitým úsudkům typu “koreluje to, tedy je tam kauzální vazba” a dopracoval(a) jste se k nalezení některých důležitých kauzálních vazeb, potom umístěte bod na škále někam poblíž 100, jestliže jste o takových věcech dosud nepřemýšlel(a), měl by přijít někam k 0.
A opět Vás prosíme o vyplnění dotazníku, který se Vám otevře, když kliknete zde.
Vypadá to, že doplňování skládačky se budeme věnovat ještě v prvních měsících příštího roku. Ovšem Vy ji můžete mít hotovou už 17. 12. odpoledne. Stačí, když přijdete na poslední letošní ANIMA Instruktáž.
Fungování a směřování firmy
Instruktáž “Fungování a směřování firmy”, která proběhne 17. 12. 2009 od 13 do 17 hod. začne každý z účastníků prací nad uvedeným grafem. Namalováním grafu získá profil, který mu pomůže zvolit schůdnou cestu pro vytvoření jednoduchého nástroje usnadňujícího navigaci firmy nebo útvaru v obtížných dobách.
Jestliže se na instruktáž chystáte a už máte část grafu vyplněnou, vezměte ho s sebou. Získáte tím v instruktáži o něco lepší výchozí pozici. Na instruktáž se můžete přihlásit pomocí on-line přihlášky nebo faxové přihlášky. K obojím se dostanete tak, že kliknete zde. Na instruktáži Vás čeká vybraná společnost.
Nezobrazuje se Vám kulaté razítko?
Na začátku předminulého článku jsme se pochlubili “kulatým razítkem” od Národní knihovny. Děkujeme za blahopřání - oběma dámám, které gratulovaly v komentáři pod článkem i těm, kteří nám blahopřáli jinými cestami.
Doneslo se nám však, že někteří čtenáři razítko nevidí. Jestliže k nim také patříte, náprava je jednoduchá. Zřejmě otvíráte přímo článek, ne úvodní stránku. To se stává například vstupujete-li na ANIMA Forbínu ze stránek, které odkazují na konkrétní článek. Navigační lišta, v níž je logo umístěno, se totiž zobrazuje pouze na úvodní stránce. Na ni se dostanete trojím způsobem:
- odkazem www.anima.cz/forbina,
- kliknutím na odkaz “Zpět na úvodní stránku”, který umisťujeme na konec našich článků,
- kliknutím na název ANIMA Forbína, který je umístěn úplně nahoře na stránce na oponě.
Pak už “razítko” určitě uvidíte a můžete si na ně hned kliknout.
07/12/2009 v 9:31 am
Ahoj Michale,
ten příklad s Pavlovovými psy a manažerem je krásný. Někdy si nemyslím, že je pravda, když píšeš, že takoví nejsou. Připomíná mi to kdysi zveřejněný rozhovor s Janem Procházkou. Volně budu citovat:
“Když jsem byl na vojně, myslel, jsem, že všichni blbci odešli v době vlasteneckých náborů do armády a ti největší se stali mými nejbližšími nadřízenými. Napsal jsem o tom knihu, jmenuje se Přestřelka. Dostal jsem za ni cenu MNO, takže je asi pravdivá. Když jsem se vrátil do civilu, zjistil jsem, že ne všichni odešli.”
Do takových kauzalních závislostí je dle mého nutné ještě vnést faktor času. Co někdy vypadá jako momentálně krásná závislost se může s postupem času změnit na opak.
Měj se hezky, Pepa.
07/12/2009 v 10:37 am
Tak se opět potvrdilo pravidlo, že končí-li novinový titulek otazníkem, odpověď zní “NE”. Škoda, znělo to tak nadějně. Žádnou teorii vysvětlující korelaci mezi otazníkem a odpovědí ale nemám.
Připadá mi, že jste nasadil laťku hodně, hodně vysoko. Myslím, že v běžném životě i při řízení firmy používáme spoustu věcí, které neumíme zdůvodnit (nemáme na ně teorii) a ony přesto fungují. Namátkou třeba morálka. Teorie už je hodně hluboké porozumění tomu, co se děje.
Je dobré umět odlišit prostou korelaci od kauzální závislosti a je dobré si přiznat, že na něco teorii prostě nemám. Pak musím “šprochy” používat s opatrností, ale asi bych váhal je úplně hodit přes palubu. Zvlášť když nemám nic lepšího.
07/12/2009 v 11:41 am
Moc zdravím a díky za další zajímavé téma. Docela jsem se nasmála při představě dětiček, které drilují čtení a přitom jim rostou lopatičky…. O něco méně jsem se nasmála při představě slintajících zaměstnanců, lehké pousmání ve mně vyvolala představa rychle doplňovaných šipek mezi KPI, ale docela mi zatrnulo při konkrétní představě “kolik mám tedy na příští rok plánovat na reklamu?” Naštěstí to nyní řešit nemusím, ale v předcházejících firmách jsem to dělat musela. Byl to vždy boj s finančním oddělením - co je moc a co je málo. Pro ně “zbytečně vyhozené peníze”, pro mě nezbytnost bez které firma nemůže prosperovat. Totéž je s penězi na vzdělávání, co je moc a co je málo? Existuje korelace a když ano, tak i kauzální vazba? A když ano, tak “odkud kam”? Ověřit tuto hypotézu - nadlidské, odehnat pověru - možné, nedat na šprochy - jednoduché. Ale co mi proboha zbyde? Jaké argumenty položím na stůl, jak přesvědčím ostatní o nezbytnosti investic do lidí, do reklamy a KOLIK je to správné číslo? Na grafu se přibližuji 100, ale moc mi to nepomůže…. Nebo se mýlím?
07/12/2009 v 12:04 pm
Josef Hlavica: Jsem rád, že se Ti příklad líbil. Dílo Ivana Petroviče je pro nás trvalým zdrojem inspirace.
Tomáš Vlk: Máte pravdu (jako obvykle). Článek se snaží upozornit na to, jaká úžasná věc je, když v oblasti, která je pro nás důležitá, nějakou kauzální závislost zjistíme. Nebývá to jednoduché ani časté.
07/12/2009 v 12:48 pm
Yvonna Ronzová: Díky za spoustu námětů. Dejte mi nějaký čas, abych to vstřebal - aspoň na jeden z nich zareaguji.
14/12/2009 v 11:57 am
Velice inspirující článek, nicméně souhlasím s p. Vlkem v tom, že asi není v lidských silách vytvářet teorie úplně na vše a někdy nezbývá, než se řídit nepodloženým pocitem.
Nicméně co se morálky týče, velice mě zaujala kniha Původ ctnosti od Matta Ridleyho, která se z přírodovědného hlediska snaží uchopit právě to, proč se většina lidí chová morálně, jaké to má evoluční výhody, proč je to v nás zakotvené… Je to samozřejmě jen jeden úhel pohledu, ale pro mě byl zajímavý.