ANIMA Forbína

Tahle hrůzostrašná věta nás dovede k textu, který Vás zrovna teď může osvěžit a posílit. Je to dodatek k minulému článku - něco, co jste vyvolali svými komentáři.

Nejprve poděkování

Odpovědět na dotazník připojený k minulému článku vyžadovalo jen tři kliknutí a asi tak minutu Vašeho času. Děkuji všem, kteří to udělali - pomohli mi v rozhodování, jak pojmout další pokračování dvanáctidílného seriálu o navigaci v těžkých dobách. Odpovědi k předminulému článku mě přiměly změnit záměry, tentokrát to nebylo třeba - neozval  se nikdo, kdo by se nespoléhal na rozum, ale jen na štěstí.  Čtyři z vás nad dotazníkem strávili více než tu jednu minutu a připojili několik komentářů. Komentářů, které přivedly na svět tento dodatek.

Co jsem se od vás dozvěděl

Jeden z čtenářů si nad článkem vzpomněl na myšlenky z knihy Tomáše Sedláčka “Ekonomie dobra a zla”.

Druhý psal o své zkušenosti, že čím více člověk používá rozum, tím větší  mívá nakonec štěstí. Souhlasím, o tom jsem se i já často přesvědčil - odpovídá to přísloví, že “štěstí přeje připraveným”.

Třetí ve své odpovědi navrhoval opustit  polarizaci rozum - štěstí a raději  se ptát,  jestli se spoléháme více na rozum nebo na emoce. S tímhle názorem mám trochu problém.

Palivem pohánějícím rozum bývají emoce. Během 18 let, které jsem strávil na Matematicko - fyzikální fakultě UK jsem měl mnoho příležitostí se přesvědčit, že i v tak exaktním a abstraktním oboru jako je matematika, je přemýšlení neseno emocemi. Lidé, které napadají zajímavé a originální myšlenky, bývají hnáni vášnivým zaujetím pro věc a opanuje je vzrušení, když se dostanou na stopu něčeho opravdu zajímavého.

Samozřejmě  později, až emoce opadnou, projdou cestu nových myšlenek ještě jednou, aby zkontrolovali, jestli je všechno v pořádku.  Bez těch emocí by však cestu nikdy nenašli.

Koneckonců určitě jste to zažili sami - správně vytrénovaný (tj. vzdělaný) člověk může o něčem vášnivě diskutovat a přitom velmi kvalitně myslet. Podobně jako ten, kdo umí jezdit na koni, si může dovolit jet i tryskem. Ten, kdo v tom trénovaný není, spadne při prvním pohybu koně.

Možná jsem ovšem poznámku třetího čtenáře správně nepochopil. Možná měl na mysli něco podobného jako čtvrtý čtenář. Ten na úvod svého vzkazu napsal:

“Když odborník například řeší matematickou rovnici, jde mu jen o výsledek a je téměř jisté, že ho bude interpretovat správně. Je však řada případů, kdy je pro něho výsledek nepříjemným zjištěním. Například mu vychází, že jídlo, které má rád, je škodlivé. Pak začne s výsledkem ’smlouvat’, hledá důvody, aby ho prohlásil za neplatný nebo alespoň relativizoval. Většinou si ani sám nepřizná, že ho k tomu vede nikoliv objektivní poznání, ale rozpor s jeho životem.”

Tady už nejde o myšlení poháněné trénovanými emocemi, ale o myšlení poničené zbabělostí, pýchou, závistí, nenávistí, leností a podobnými věcmi. Jestliže na takové poničené nebo degenerované myšlení narážíte častěji, než je Vám milé, mám pro Vás doporučení na osvěžující lázeň.

Napište Ježíškovi

Moje doporučení je velmi jednoduché: najděte si někdy dvě hodinky na to, abyste si v klidu přečetli Obranu Sókratovu. Nemáte-li ji doma, neměl by být problém si  ji půjčit v knihovně, nebo Vám ji někdo může dát k Vánocům - je dostání v knihkupectvích.

Nedávno jsem si ji takhle v neděli odpoledne vzal do ruky a znovu si ji po pár desítkách let přečetl. Cítil jsem, jak ze mne odplavovala bahno neuvěřitelně hloupých a nenávistných komentářů, které teď někdy zahlédnu na internetových portálech, i řečí lidí, kteří  “si něco o sobě myslí, i když za nic nestojí”, jak by řekl Sókratés.

Čím ke mně po létech Obrana Sókratova tak silně promluvila a čím teď může být zajímavá i pro Vás?

Co vlastně provedl?

Sókratés byl obžalován z bezbožnosti a kažení athénské mládeže, shledán vinným a odsouzen k smrti. To si všichni pamatujeme ze školy.

Ve skutečnosti doháněl k zuřivosti mnoho lidí tím, že se s nimi pouštěl do řeči, kladl jim otázky a ukazoval, na jak chatrných základech stojí jejich jednání. V Obraně popisuje, jak navazuje rozhovor:

“Drahý příteli, jsi Athéňan, příslušník obce nejmocnější a nejproslulejší moudrostí a silou, a ty se nestydíš starat o to, abys měl co nejvíce peněz a slávy a cti, o rozum však, o pravdu a duši, aby byla co nejlepší, se nestaráš a nepečuješ?”

A pak pokračuje:

“A bude-li někdo z vás odporovat a tvrdit, že se o to stará, nepropustím ho hned a neodejdu, nýbrž budu se ho vyptávat a budu ho zkoumat a budu se s ním přít, a jestliže shledám, že nemá ctnosti a že to jenom jen tak říká, vyčtu mu, že si věcí nejvzácnějších nejméně cení a horších více.”

Došel k pevnému přesvědčení, že to co dělá, je to nejlepší, jak může pomoci svým spoluobčanům.

“Duševní dokonalost nepochází z bohatství, nýbrž z duševní dokonalosti pochází bohatství a všechny lidské statky v životě soukromém i veřejném. Jestliže takovými řečmi kazím mládež, pak by ovšem takové řeči byly škodlivé. Tvrdí-li však někdo, že vedu jiné řeči  než takové, lže.”

V základech našeho domu

Obrana Sókratova je  jedna z knih, která je zapuštěna do základů naší civilizace. Možná při její četbě podobně jako já zjistíte, že to, o čem Sókratés mluvil, teď můžeme skoro hmatat, a asi Vás také osvěží noblesa, s jakou se hájil. Odmítal škemrat o milost, rovnou říkal, že pokud zůstane na živu, bude pokračovat v tom, co dělal dosud - ne ze svéhlavosti, ale protože je to nejlepší, co pro Athény může dělat. Sloužil jim ve vojsku (a byl vyznamenán za statečnost) a tohle je přinejmenším stejně důležité.

Najdete-li si na četbu opravdu klidnou chvíli,  neujde Vám, jak mistrně je obrana postavena. Sókratés skutečně bojoval o život. I když neškemral, postaral se o to, aby rozptýlil lživá obvinění, ale také jemně připomněl, že má ještě dva nedospělé syny a je bez peněz. Ti, kteří ho soudili, měli pohromadě všechny důležité informace.

Jeho obrana se neminula účinkem, hodně přítomných se přiklonilo na jeho stranu, bylo to velmi vyrovnané – bývalo by stačilo, aby jen dalších 6% z těch, kteří hlasovali, hlasovalo pro něj, a padl by osvobozující verdikt.

Sókratés nebo Platón, co říkáte?

Obranu Sókratovu napsal, jak známo, jeho žák Platón. Byl přítomen soudu se Sókratem a kdysi jsem četl, že se odborníci přou o to, zda Platón věrně zapsal Sókratovu řeč, jak se mu vryla do paměti, nebo zda jenom vzal důležité body a vytvořil svou vlastní kompozici.

Při minulé četbě jsem na to názor neměl. Tentokrát jsem si pečlivěji všímal toho, co se děje pod povrchem té mistrné řeči, proč se v určitých místech objevují určité obrazy, a kloním se k  té první variantě - je to zápis Sókratovy řeči.

Vezměte si třeba úryvek, na který odkazuje nadpis tohoto článku. Sókratés  v něm mluví na adresu žalobců, kterým nešlo o spravedlnost, ale o to, aby mu způsobili něco zlého. Říká:

“Já však je prosím jenom o to: Až dorostou moji synové, pomstěte se na nich, mužové, trápíce je týmž způsobem, jako jsem trápil já vás. Bude-li se vám zdát, že se více starají o peníze a jiné věci než o ctnost, a budou-li si o sobě něco myslet ničím nejsouce, kárejte je, jako jsem káral já vás, že se nestarají o to, oč se mají starat, a že si něco o sobě myslí, když za nic nestojí. A budete-li tak činit, budete spravedliví  ke mně i mým synům.”

To  byl úplný závěr jeho řeči. Následovaly už jen dvě věty:

“Ale už je čas, abychom odešli, já na smrt, vy k životu. Kdo však z nás jde vstříc lepšímu osudu, to není zjevno nikomu, leda  bohu.”

Ten závěr je velmi působivý, shrnuje podstatu toho, o co v procesu šlo. Proč ale Sókratés zvolil právě tento řečnický obrat?

Napadlo mě, že tím mimoděk prozradil, kam se upínaly jeho myšlenky ve chvílích, kdy odcházel na smrt. Myslel na ty dva malé kluky.

Říkám si, že to tak nějak mohlo být.

Zpět na úvodní stránku

Tento článek byl zveřejněn 29/11/2009 v 2:36 am a je založen v kategorii Charakter. Můžete sledovat odpovědi na tento článek prostřednictvím RSS 2.0 spojení. Můžete poslat odpověď, nebo sledovat ze svých vlastních stránek.