ANIMA Forbína

Co má člověk dělat v téhle nejisté době?

Při hledání odpovědi si v tomto článku pomůžeme příběhem člověka, který z totálního nasazení v Reichu utekl domů.

Útěk z totálního nasazení

Můj tchán několik měsíců před koncem války využil zmatku po velkém náletu (myslím, že to bylo v Linci), uprchl z totálního nasazení a vydal se na cestu domů na Moravu. Tam se ještě několik měsíců skrýval a ve zdraví se dočkal konce války.

Určitě znáte působivější příklady návratů ze zajetí, možná  jste si hned vzpomněli na východ Židů z Egypta nebo jejich návrat z babylónského zajetí, kde v obou případech dokonce celý národ strávil několik generací.

Příběh  skromného nenápadného člověka, kterého jste osobně poznali, ovšem má  větší účinek, jakmile uvažujete o vlastní situaci. Dovedete si představit jeho strach,  že ho chytí a zastřelí. A tiše žasnete, jakou sílu měla představa návratu domů.  Vytáhla ho z pasivního vyčkávání a relativního bezpečí. Vydal se na cestu.

V čem je naše situace podobná?

Pes a hlupák

Ze všech stran, zejména od lidí, jejichž názoru si velmi vážím, teď slýchám, že až tahle krize skončí, svět bude jiný než byl v posledních desetiletích. Asi by bylo dobře, kdyby v něm ubylo toho, co nás do krize přivedlo. V Bibli stojí “Jako pes se vrací ke svému zvratku, tak hlupák opakuje svou pošetilost” (Př 26,11). My bychom si to snad mohli odpustit.

Dost často se teď uvádí citát z Klubu rváčů: “Makáme od rána do večera v práci, kterou nemáme rádi, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme.” Zřejmě dobře vystihuje, co hodně lidí cítí. Já sám jsem měl v posledních letech tísnivý pocit, že  velmi rychle rostl počet lidí, kteří byli nuceni vysoké pracovní nasazení nahradit totálním nasazením a na nic neměli čas. Bylo například znepokojující sledovat, jak se vnitřně upínali na těch svých několik týdnů dovolené.

Co se tedy po krizi změní? O tom mi toho moji známí zatím moc neřekli. Ono to není jednoduché. Vzpomeňte si na příměr s odstraněnými a přemístěnými patníky (Weizenbaum), který jsme použili v článku “Co si odneseme z čínských obchodů s ženskými mrtvolami?” a budete nejspíš souhlasit, že  rekonstruovat, kde jsme opustili bezpečné cesty, bude pracné.

Možná nám pomůže, když to pojmeme jako útěk z totálního nasazení. Kam zamíříme?

Domů do Iowy?

Nedávno jsme v článku “Na jakých základech stojí dobré firmy a útvary?” použili zábavnou klasifikaci firem pocházející od Jamese G. Marche. Fungování firem se v ní přirovnává k tomu, jak se lidé na různých místech v USA zachovají, když dojde k automobilové nehodě, při níž se vyskytnou zranění. V článku jsme dali možnost odpovědět na dvě otázky: “Který z modelů nejvíce vystihuje Vaši organizaci?” a “Který z modelů nejvíce vystihuje Vaši představu úspěšné organizace”.

Výsledek těch anket mě naplnil optimismem a zároveň překvapil. V obou totiž zvítězil model Iowa. Připomeňme jak byl popsán:

“Jestliže jste v Iowě, policie už dorazila na místo, ale lidé z okolních domů mezitím dopravili zraněné do nemocnice svými vlastními auty a sousedé začínají uklízet ulici po nehodě.”

Čekal jsem, že u otázky “Který z modelů nejvíce vystihuje Vaši představu úspěšné organizace” nejvíce zaboduje model Kalifornie. Odpovídalo by to tomu, co o sobě firmy dlouhá léta tvrdily. Avšak Kalifornie skončila až druhá s 36% hlasů, s velkým náskokem zvítězila Iowa s 63% hlasů.

To by mohl být důvod k optimismu. Naznačuje to, že většinu z nás láká model, který vystihuje organizační “normálnost”. I March argumentoval, že je dobré fungovat podle modelu Iowa a také jeho slavná mexická přednáška byla věnována tomu, co charakterizuje firmy odpovídající tomuto modelu. Hned v úvodní části konstatoval:

“Zorganizovat se tak, že problémy jsou řešeny rychle a víceméně automaticky těmi, kdo jsou zrovna nablízku, vyžaduje určité kulturní attributy, určitý typ individuálního cítění uvnitř organizace, jisté rozdělení individálních kompetencí a určité organizační uspořádání. Ne nutně to vznikne automaticky a nevzniká při tom mnoho hrdinů.”

A tady začínají nad výsledky ankety hlodat pochyby. Odpovědi na otázku “Který z modelů nejvíce vystihuje Vaši organizaci?” totiž dopadly takto:

1. Iowa - 34% hlasů
2. New York - 25% hlasů (to je ten model, jak na sebe řvou)
3. Vermont - 22% hlasů
4. Kalifornie - 10% hlasů
5. Florida - 9% hlasů.

Napadá mě: nesnížili někteří respondenti ve svých představách laťku pro model Iowa? Všimli si těch slov “svými vlastními auty”? March o organizaci Iowa říká, že pokud tam přestane fungovat záchod z nějaké banální příčiny, zaměstnanci to hned sami dají do pořádku. Že by to v tolika našich firmách takhle fungovalo?

Takové  drobnosti bývají pro model Iowa charakteristické. Například nedávno  na ČT2 dávali dokument o slavném architektu Janu Hird Pokorném, který loni zemřel. V krátké pasáži, když mluvili o jeho firmě, která zabírala dvě patra jeho domu na Manhattanu, zazněla větička, že pan Pokorný každé ráno sbírá a vynáší odpadky ze všech kanceláří. Světoznámý architekt, v té době 86letý. Definitivní úsudek si podle té maličkosti udělat samozřejmě nemůžete, ale je tu důvod zastříhat ušima: Iowa?

Možná je vysoké procento, které Iowa dostala v naší anketě, dáno výběrem lidí, kteří čtou ANIMA Forbínu, resp. na anketu odpověděli. Možná ale přece jenom nedocenili ta slova “svými vlastními auty” a trochu nároky na model Iowa změkčili.

Ale na směru, kterým se vydat z totálního nasazení, to nic nemění. Nemyslíte?

Zpět na úvodní stránku

Tento článek byl zveřejněn 24/03/2009 v 12:42 am a je založen v kategorii Krize. Můžete sledovat odpovědi na tento článek prostřednictvím RSS 2.0 spojení. Můžete poslat odpověď, nebo sledovat ze svých vlastních stránek.