Pracujete v jednohýžďové firmě?
Malým průzkumem jsem zjistil, že jen malá část mých známých té otázce rozumí. Jestliže jí také nerozumíte, přečtěte si tento krátký článek.
Co je to jednohýžďová firma?
Vysvětlení jste se mohli dozvědět v prezentaci, kterou jsme doporučovali v minulém článku. Benjamin Zander tam v jedné pasáži vzpomíná, jak pracoval s mladým pianistou, kterému se nedařilo zahrát skladbu dostatečně živě. Zander si všimnul, jak je žák na stoličce pohodlně uveleben a doporučil mu ať v každé chvíli sedí jen na jedné polovině zadku jako “one-buttock player” - jednohýžďový hráč.
Hra se zlepšila jako mávnutím kouzelného proutku.
Té scéně byl přítomen ředitel velké korporace, který nadšeně zvolal: “To je přesně to, co musím udělat se svou firmou - udělat z ní ‘one-buttock company’ - jednohýžďovou firmu”.
Co se dá odprezentovat za 20 minut?
Obecně panuje přesvědčení, že nic moc. Je možné, aby i slavný dirigent za dvacet minut “odprezentoval klasickou hudbu”? Těžko, řekli bychom. Za tu dobu se může nejvýše zmínit jen několika slavných jménech a skladbách.
Zander si ovšem vytkl přesný (a přitom obrovský) cíl - přimět to tisícihlavé publikum, aby začali mít klasickou hudbu rádi a začali jí rozumět. A to za tu krátkou dobu dokázal. Dokonce do prezentace stačil zahrnout i několik perfektních postřehů cenných pro manažery. Třeba ten, o němž jsme se zmínili v úvodu, nebo ten, který vyhmátl autor prvního komentáře k našemu minulému článku, nebo úvahu o tom, co je podstatné při vedení lidí.
To všechno za dvacet minut.
Ti známí, o nichž jsem se zmínil v úvodu, mi většinou říkali, že ještě neměli čas si Zanderovu prezentaci pustit. Dvacet minut si člověk uprostřed pracovního návalu těžko najde. Možná je to i Váš případ. Zkuste si proto vzpomenout na všechny ty dlouhé prezentace, které jste v životě absolvovali a které Vám nedaly vůbec nic a nedopusťte, aby Vám ta Zanderova prezentace unikla.
Mimo jiné Vás pak asi napadne, že taková prezentace nemůže vzniknout ve spěchu poslední den nebo noc před vystoupením.
Dokážu to?
V úplném závěru pan dirigent mluví o ženě, která si pod vlivem tragických údalostí dala slib, že nikdy z úst nevypustí nic, co by neobstálo jako poslední slova, která v životě řekne. Zander říká, že to je cíl, kterého je těžké dosáhnout, ale který stojí za to, aby jím člověk žil.
Možná Vás napadne, že se to dá vztáhnout i na umění prezentovat, které předvedl.
Tento odkaz Vás přivede na minulý článek se Zanderovou prezentací.
23/01/2009 v 11:09 am
Používám při komunikaci s lidmi vzdáleně podobný příměr:
Když někdo (i já) něco zdůvodňuje a použije slova “…já jsem myslel,…”, skoro vždy je jeho úvaha a další postup špatný. Osvědčilo se mi tato slova nepoužívat - donutí mě to použít mozek k racionálnímu zdůvodnění postupu, jednání nebo k jeho změně k lepší variantě. Slova … já jsem myslel… jsou totiž především chabou výmluvou.