ANIMA Forbína

V tomto článku doplňujeme vtip zmíněný minule. Řeklo si o něj již několik čtenářů - dva v komentáři k článku, další e-mailem.
Hlavně se ale věnujeme záhadě firemních děl, z nichž se nestřílí.

Klasický vtip

Ve velké zemi teče široká řeka. Přes širokou řeku se klene velkolepý most. Po silnici k mostu přichází člověk. Když dojde až k mostu, sestoupí k řece, zuje láptě, přebrodí se na druhý břeh, tam se posadí, zapálí si machorku, pokuřuje a suší si nohy.

Za chvílí přichází druhý. U mostu také sestoupí k řece, přebrodí se, posadí se vedle prvního, připálí si machorku a suší si nohy.

Najednou se k mostu vysokou rychlostí blíží zahraniční auto. Dojíždí k mostu, vjíždí na most a když je v polovině, most se zhroutí a s obrovským rachotem pohřbí trosky auta v řece.

Ti dva na břehu to mlčky pozorují, pokuřují, až po chvíli jeden prohodí:

“Какой дурак! Едет, едет и моста невидит.”
(Takovej vůl! Jede, jede a nevidí most.)

Kdo vtipu  může porozumět

Každému, kdo měl tu čest nějakou dobu pobývat v Sovětském svazu ten vtip úžasným způsobem pomohl se na chvíli odreagovat od velmi frustrující zkušenosti: věci nesloužily svému účelu, člověk musel být pořád ve střehu.

Pro ostatní je asi těžko srozumitelný. Přesto jsem jednou zažil, že ho okamžitě pochopil člověk, u něhož bych to nečekal. Bylo to počátkem 90. let, kdy jsem jako vládní rada úřadoval na Úřadu vlády. Při nějaké recepci jsem se setkal s americkým bankéřem maďarského původu, který se mi v hovoru svěřil, jakou záhadou jsou pro něho ruští bankéři, se kterými se tehdy začali hojněji stýkat.

Říkal: “Když je potkám v New Yorku, myslí úplně stejným způsobem jako my. Když se s nimi setkám v Moskvě, myslí nějakým divným převráceným způsobem. Jako by někde na cestě z New Yorku do Moskvy bylo místo, kde se jim to v hlavě převrátí.”

Vyprávěl jsem mu ten vtip a on ho okamžitě pochopil: “Už rozumím, to místo je někde před prvním mostem na jejich území. Kdyby nezačali myslet jinak, nepřežili by.”

Bylo by strašné kdyby někdo z vás ten vtip okamžitě pochopil díky organizaci, ve které pracuje: “To je přesně jako u nás!”

Tak to snad nebude, ale slabší odvar té zkušenosti už tak vzácný není, jak jsme o tom začali mluvit v minulém článku Co je pýchou Vašeho firemního Kremlu?: “Jó s děly, s děly se tady občas producírují. Ale nikdy z nich nevystřelí. Buďto to neumějí, nebo to snad ani nejde.”

Dva čtenáři byli tak laskavi, že si dokonce tipli, co by ta tajemná děla mohla být.

Kde je ve firmách Car dělo?

Komentář pana Wu ukazuje, že těch nefunkčních děl je ve firmách více.  Pan Wu tipoval, že by to mohla být nefungující zpětná vazba. Má pravdu. Za těch pár let, co funguje náš e-kurz “Umění chválit”, se v něm objevily desítky brilantních postřehů, jak málo nebo špatně se používá i ten speciální typ zpětné vazby - chvála. Mluvilo se tam o manažerech, kteří nechválí vůbec nebo chválu strašným způsobem zmrší.

Komentář paní Hany Vančurové také zasahuje širší oblast, než jsme měli na mysli, ale naše téma se tam objevuje, když píše o změnách celopodnikového rozsahu: “… velký humbuk, prezentace, kaskády…”, na něž ale lidé reagují postojem “já až na zwei, na eins běží jenom blbci”. Paní Vančurová se zaměřuje na to, že se věci nedotahují, ale všimněte si toho, co se objevuje v jejím líčení - prezentace, které skončily fiaskem. Hned si totiž ukážeme, že postoj „já až na zwei“ je fiaskem prezentace.

Dovedete si představit, že prezentace by mohly být ona děla ve firmách, která obvykle nefungují?

Vykoupané slovo prezentace

Se slovem prezentace už se vymetlo tolik podivných koutů, že bychom ho měli trochu očistit a připomenout si jeho hlavní význam.

Prezentace je vystoupení před skupinou posluchačů,
které jimi má pohnout.

Prezentace produktu chce pohnout potenciální zákazníky, aby si ho koupili. Prezentuje-li  uchazeč o místo ředitele svou představu o řízení firmy, chce přesvědčit výběrovou komisi, že je ten pravý a pohnout je k tomu, aby ho doporučili. Prezentuje-li manažer změny ve firmě, chce, aby mu posluchači uvěřili, že věci dotáhne do konce, a chce je pohnout k tomu, aby s chutí vyrazili „na eins“.

Tedy zdaleka ne všechno, při čem se promítá na zeď, si zaslouží název prezentace.

Jestliže prezentace posluchači nepohne, nebo pohne nezamýšleným způsobem (začnou v polovině odcházet), potom se prezentace nepovedla.

Místo tohoto jasného, ale náročného kriteria míváme tendenci se spokojit s falešnými kriterii. Proberme dvě nejčastější.

Prezentuji tak jako druzí

Zúčastníte-li se svou prezentací celodenního výjezdního zasedání, které by se dalo znázornit touto fotografií (viz článek Téma Vaší fenomenální prezentace)

pořád to ještě neznamená, že na světě jsou jen prezentace - housenky. A nemělo by Vás to ukolébat ve falešné jistotě, že Vaše prezentace je v pořádku.

Další kritérium je ještě ošidnější.

Moje prezentace se líbila

Chip Heath popsal experiment, který provádí se svými studenty na Stanford University.

Malou skupinku asi 10 studentů požádá, aby si připravili jednominutový proslov k ostatním. Když si všechny proslovy vyslechnou, studenti mají hodnotit, které vystoupení bylo nejlepší. Na Stanfordu mívají hodně inteligentní studenty schopné promluvit, takže bývá co hodnotit.

Experiment pokaždé ukáže, že nejvíc se líbili studenti vystupující uhlazeně, sebejistě, klidně - studenti s osobním charismatem. Například zahraniční studenti, kteří nemluví perfektně anglicky, nemají šanci.

Chip Heath studentům poděkuje a věnuje se jinému tématu. Po 10 minutách se překvapivě k proslovům vrátí a požádá studenty, aby na list papíru heslovitě napsali, co si z jednotlivých projevů zapamatovali.

Studenti bývají ohromeni, jak málo si po 10 minutách pamatují - z některých proslovů si nepamatují vůbec nic, často i z proslovů, které před tím umístili na vrchol žebříčku. Naopak někdy překvapivě zabodují některé proslovy, které před tím byly na chvostu, dokonce přednesené velmi špatnou angličtinou.

Já sám mám podobné zkušenosti, někdy mají až anekdotický charakter. Prezentační metrosexuál, věnující své prezentaci (jako vždy) mimořádnou pozornost, své posluchače okouzlí, ale příští den už si nikdo nedovede vzpomenout, o čem to vlastně mluvil.

Podle našeho základního kriteria jsou i takovéto prezentace zmetky.

Obíhat bekhend?

Manažer může v hloubi srdce vědět, že jeho prezentace nikdy nikým pořádně nepohnuly. Třeba mu to tak moc nevadí, protože dovede lidmi pohnout jiným způsobem.

Je jako tenista, kterému nejde bekhend, ale má fantastický forhend, takže bekhend obíhá. Na slabší soupeře to stačí, ale v těžkých utkáních už ne, tam na to doplatí.

Existují vůbec prezentace, které obstojí před tím náročným kritériem? Existují. Je například dost lidí, kteří si přehrávají a rozebírají prezentace Steva Jobse, šéfa firmy Apple. Třeba se přou o tom, co je na jeho prezentacích nejdůležitější, jak to vlastně dělá, ale pochyby o tom, že jeho prezentace posluchači pohnou, nemají ani v nejmenším.

A co Vy, můžeme Vám nějak pomoci zapracovat na Vašem “bekhendu” – na schopnosti pohnout lidmi pomocí prezentací?

Těm, kteří se přihlásili nebo se ještě rychle přihlásí na celý náš “komunikační podzim”, nebo jeho část (klikněte zde) poskytneme systém pěti instruktáží a jakousi jeho páteř, e-kurz “Příprava mé velké prezentace”, začínající již za tři dny.

Ostatním bude ANIMA Forbína aspoň přinášet články na okraj instruktáží a e-kurzů, jak je to v jejím záhlaví.

Obscénní prezentace

Hned příště se chceme věnovat tomu, co Chip Heath vyvodil ze svých experimentů - proč si z některých proslovů posluchači něco pamatovali a z jiných nic. Tajemství těch dobrých proslovů není snadné popsat v takovýchto článcích a necháme si je pro účastníky našeho “komunikačního podzimu”.

Proč propadly ty špatné, můžeme probrat i tady. Staří Řekové by to dokonce dokázali vyjádřit jediným slovem – propadly, protože byly obscénní.

Nám to vyjde na celý článek, protože se nejprve budeme muset věnovat mladším čtenářkám a čtenářům, kteří si nepamatují, co slovo “obscénní” znamenalo před dvěma a půl tisíci let a teprve potom můžeme uvažovat o tom, proč je tolik prezentací obscénních.

Jak to vidíte Vy?

Jste ochoten (ochotna) nám trochu pomoci? Zamyslete se nad prezentacemi, které jste ve svém životě vyslechl(a) a zkuste odhadnout, kolik jich splňovalo popsané kritérium - posluchači pohnuly, nechaly v nich něco trvalého. Svou odpověď vyznačte a odešlete zde:

Budeme vděčni, když se Vás najde aspoň několik, kteří v této anonymní anketě odpovíte.

Zpět na úvodní stránku

Tento článek byl zveřejněn 25/09/2008 v 11:06 pm a je založen v kategorii Prezentace. Můžete sledovat odpovědi na tento článek prostřednictvím RSS 2.0 spojení. Můžete poslat odpověď, nebo sledovat ze svých vlastních stránek.