ANIMA Forbína

Jak se stát špičkovým manažerem? Business školy se snaží rozvinout schopnosti, které jsou spojovány s levou mozkovou hemisférou, zejména schopnost analýzy.

Mnozí znalci se však shodují, že dobrý manažer mnohem víc potřebuje schopnost syntézy a vůbec schopnosti spojované s pravou mozkovou hemisférou. Kde se dají naučit?

Díky blížící se druhé květnové neděli máte dnes mimořádnou možnost se o tom něco dozvědět přímo u zdroje.

Zřídlo manažerských dovedností

Známý a starý vtip, který titul MBA (Master of Business Administration) vysvětluje jako “Management By Analysis” ukazuje, že o jednostranném důrazu na rozvoj analytických schopností na business školách se dávno ví.

Důvod, proč se na těchto školách nerozvíjejí ty další, pro manažera ještě důležitější schopnosti, je jednoduchý - na školách se dají učit hrozně těžko.

Kde je tedy manažeři získávají? Ve sportu? Ano. V armádě? Možná.

Ovšem jedním z nejmocnějších zdrojů bývá to, co okoukali od své maminky. Když měli to štěstí.

Mnozí z velkých manažerů to říkali a říkají nahlas. Například Jack Welch, legendární manažer, který 20 let vedl General Electric, často mluvil a mluví o tom, že jeho matka byla osobou, která v celém jeho životě na něj měla největší vliv, a o tom, co mu dala pro jeho manažerskou dráhu. Malý příklad:

“Moje matka nikdy neřídila lidi, ale o tom, jak v člověku budovat sebeúctu, věděla úplně všechno.”

Využili jsme proto blížícího se Svátku matek a poprosili tři ženy, aby nám řekly, jaká souvislost mezi managementem a výchovou dětí je nejdříve ze všeho napadne. Ne žádnou teorii nebo poučky, ale postřehy nebo krátké příběhy.

Vybrali jsme ženy, které toho z vlastní praxe současně vědí dost o managementu i o výchově dětí. Byly tak hodné, že nám odpověděly. Zde máte jejich odpovědi. Asi byste měl(a) předem vědět, že odpovídaly nezávisle na sobě, asi se ani nikdy nesetkaly. O to zajímavější je, že jedno téma zaznívá u všech tří.

Ing. Vlasta Dolanská

Absolventka VŠE a Bankovní akademie. Vychovala dva syny, Milana (28) a Petra (26). Její manažerská kariéra začala v roce 1992. Od té doby postupně stoupala v manažerských funkcích, od r. 2001 je ředitelkou Poštovní spořitelny.

Z její odpovědi vyjímáme:

• Když máte vlastní děti, zjistíte, že je každé jiné. Jsou to všechno vaše děti, ale každé je jiné. Musíte se naučit chovat se k nim opravdu spravedlivě, aby na sebe třeba nežárlily a ke každému z nich hledat osobitý přístup.
• Není to úplně snadné, ale samozřejmě se snažíte co nejvíc, protože jsou to vaše děti.
• V práci se zaměstnanci jsou pak ty dvě věci - spravedlnost a individuální přístup - úplně klíčové. Nikde se je člověk nenaučí tak dobře jako u vlastních dětí.

Mgr. Iva Riley

Absolventka MFF UK, pracovala jako středoškolská profesorka, v malé IT firmě, jako konzultantka ve firmě Arthur D. Little, je spoluzakladatelkou a společnicí ve firmě ANIMA Praha. V současné době se věnuje rozvoji svých synů Daniela (8), Toma (5) a Michaela (1,5) a občas i drobným projektům.

Z její odpovědi vyjímáme:

• U nás doma zuří konkurenční boj. Máme tři chlapečky, kteří jsou jako vhodní kamarádi pro jiné děti vyhledáváni jinými maminkami, protože „hraní probíhá v klidu a bezkonfliktně“ . Ale když jsme sami, zuří u nás konkurenční boj. Musela jsem se naučit chválit tak, aby ostatní byli schopni chválu přijmout a uznat. A pořád se učíme spolupracovat.
• Nejstarší Dan, když jsem pochválila prostřednímu Tomovi muffiny, řekl, že je jíst nebude (miluje je). Teď už jsme dál, nechá Toma dokonce remizovat ve fotbale, aby ho potěšil a motivoval do další hry (ale ještě nikdy ho nenechal vyhrát, ani k narozeninám ne). Myslím ale, že už i vnitřně přijal, že je fajn mít šikovného mladšího bratra, protože ho trénuje . A naučil se chválit.
• Měla jsem pořád obavy, co s Tomem dělá Danovo „já jsem nejlepší“. Zdálo se mi, že ho to válcuje, často říkal, že tohle on nebude dělat, protože to neumí, je malý. Hledali jsme různé cestičky… a najednou měl Tom páté narozeniny a řekl, že tohle a tohle už bude dělat, protože je mu pět. Je otázka, kdo mu určil tu jeho vnitřní hranici. Že by Dan?
• Boj o naši pozornost je soustavný. Mladší dva jsou přirození mazlové, starší ne. O to více se dožaduje povídání o všem možném, strhává na sebe velkou část naší pozornosti, minimálně proto, že různé diskuse samozřejmě ovládá on, bratři jsou na to malí. Od narození třetího Mika jsem si velmi „rozdělování pozornosti“ hlídala a měla jsem pocit, že Tom i Dan vše snáší dobře. Asi před rokem jsem z Dana byla nešťastná, protože v šesti letech se choval téměř jako puberťák a já pořád nemohla přijít na to, proč. Až jsem si jednou vzala Dana na klín, chovala jsem ho jako miminko, mluvila jsem na něj jako na miminko … To bylo kouzlo! Takže vím, že když je protivný, je čas ho pořádně pomazlit. Chce to, co ostatní, ale neumí si o to říci.
• Jako maminka tří chlapečků slýchám celkem často větu: „Jak to zvládáš?“ Naučila jsem se odpovídat, že se třemi dětmi je to snadnější než s jedním. Člověk se totiž soustředí na to podstatné. A děti jsou samostatnější.
• Dříve jsem dokázala svých cílů dosáhnout i díky zvýšenému úsilí, když bylo třeba, což si teď nemohu dovolit, protože bych to se třemi dětmi nepřežila. Zlepšila jsem se v plánování a hlavně v provádění svých plánů, mám jasnější priority. Dobrý plán je důležitý, ještě důležitější je ho včas opustit. Důvěřuji svým dětem, takže je do plánování zahrnuji jako aktivní účastníky a i dny, které vypadají komplikovaně, končí tím, že zúčastnění jsou spokojeni, těch podstatných cílů a úkolů bylo dosaženo (zbytek opuštěn) a maminka žije (chlapečci taky). A navíc, kolik věcí se vyřeší beze mne!
• Když mám dlouhodobý úkol, promýšlím si ho cca obden 5-10 minut na hřišti, či mezi legem a domácími úkoly. Je to lepší, než kdybych si sedla s předsevzetím, že teď s tím pohnu. Většinou přijdu na úplně nové věci.

Ing. Štěpánka Tetourová

Vystudovala FEL ZČU, ke konci studia pracovala jako programátorka, potom v závodě PANASONIC v Plzni jako vedoucí sekce Řízení jakosti elektrických součástek a později se tamtéž věnovala zavádění modelu EFQM (European Foundation for Quality Management). V současné době se věnuje svým dětem Terezce (7) a Jakubovi (2,5) a spolupracuje se Sdružením pro Národní cenu ČR za jakost jako hodnotitelka v EFQM modelu.
Z její odpovědi vyjímáme:

• Byl večer, náš dvouletý chlapeček byl na noc u babičky, manžel na služební cestě a já jsem zůstala s naší 6-ti letou holčičkou doma. Prostě skvělá příležitost jak se moci večer alespoň hodinku věnovat své profesi a koníčku v jednom.
  Když přišel čas, aby šla Terezka spát, chtěla, abych šla spát s ní, což obvykle dělám, když jsou doma obě děti. „Terezko, dneska mám práci, kterou potřebuju dodělat. Nemůžu jít s tebou dnes spát k tobě do pokojíčku. To, že s tebou nechci jít spát neznamená, že tě nemám ráda, jen opravdu potřebuju něco udělat.“
  Terezka se otočila a couravě odešla. Zaslechla jsem, jak si brumlá: „Pro mě to ale znamená“.
  Tahle větička hodně zabolela. Věděla jsem, že to není ani projev dětské sobeckosti, ani snaha o manipulaci. Tentokrát jen jednoduše vyjádřila, co cítí.
  Ten večer srdce vyburcovalo mozek k přemýšlení. Jak vlastně nakládám se svým časem? Kdo a co ovlivňuje, čemu svůj čas budu a čemu nebudu věnovat? A čemu vlastně svůj čas věnovat chci? Nedělám něco, co mně a mým blízkým nic nepřináší nebo dokonce škodí? Seznam „blbostí“, které dělám, byl a stále je docela dlouhý.
  Ten večer Terezka spokojeně usínala v mé posteli a těšila se, až se k ní vmáčknu poté co dodělám svoji práci. Nevím, co jsem ten den naučila Terezku, ani jestli jsem nějak „postoupila“ v její výchově. Ona mi však dala další lekci v managementu, vmáčknutou do jedné jediné věty.
• Našemu Kubíkovi je teď 2,5 roku a pokud ho budete chtít rozčílit, řekněte mu, že je malý. Vysvětlení, že něco nemůže, protože je malý se ho spolehlivě dotkne. To mi připomíná, jak se zaměstnanců dotýká, když jim řeknete, že na to, co chtějí dělat nemají ještě dost zkušeností.
• Ráda jezdím tramvajemi, autobusy a vlaky a pozoruju lidi kolem sebe. Od té doby, co mám děti, jsem se přistihla, že pozoruju čerstvě dospělé a u některých si řeknu, tak tenhle kluk / holka by se mi líbili jako moje děti. Když takové nevidím, i kdybych se na hlavu postavila, je to tím, že jsem s energií na nule a jedu na záložní zdroje. Pak je pro mě každý nepřítel, každý je potenciální odsávač energie a je jedno jestli mu je 5, 15 nebo 50. Naštěstí se snažím jízdě na záložní zdroje vyhýbat, a tak můžu s klidem pozorovat sympatické teenagery.
• To mě ale dovedlo k zamyšlení, jak unavení jsou lidé kolem mě. Rodiče moc dobře vědí, jak šílené je být s unavenými dětmi a ještě pekelnější je kombinace unavená celá rodina. Proč by mělo být jiné být mezi unavenými dospělými, proč by to mělo být méně šílené? Určitě není, když se zachovalo spojení chodit kolem někoho po špičkách (zejména kolem manželů, manželek, rodičů, ale i šéfů).
  Nejsou náhodou ti děsně protivní lidé kolem nás jenom tak trochu víc unavení? Není ta jejich protivnost voláním o pomoc? Neexistuje cesta, jak jim pomoci přejít ze záložních zdrojů na průběžné zásobení energií?
• Po svých dětech chci, aby přijaly, že je lepší spolupracovat než bojovat a byly ochotné se vzdát něčeho, co jim přinese malý prospěch, pro někoho, komu to přinese prospěch mnohem větší. A jestli se mě zeptáte, zdali se mi to daří, tak budu muset přiznat, že nevím. Často jsem ráda, že den skončil a děti se během něj navzájem nezabily. Není pro mě zrovna povzbudivé, že se svou sestrou jsme se přestaly „zabíjet“ v jejích 23 letech, když čekala své první dítě.

Závěrem

Děkujeme třem citovaným dámám za jejich odpovědi - za to, že nám daly nahlédnout, odkud vyrůstá manažerská kultura. Jim i všem maminkám mezi čtenářkami ANIMA Forbíny blahopřejeme k jejich blížícímu se svátku.

Zpět na úvodní stránku

Tento článek byl zveřejněn 05/05/2008 v 6:09 pm a je založen v kategorii Vzdělávání. Můžete sledovat odpovědi na tento článek prostřednictvím RSS 2.0 spojení. Můžete poslat odpověď, nebo sledovat ze svých vlastních stránek.