Manažer v politickém hledišti
Do divadla se odjakživa chodilo za zábavou. A ne ledajakou zábavou. Dobrý divadelní kus člověku pomáhá vyspět a naučit se mnoho věcí důležitých pro život - pro osobní i profesionální život.
V tomto článku se věnujeme tomu, co důležitého může manažerovi pro řízení lidí přinést trochu zvláštní druh divadla - politická scéna.
Návštěva divadla
Proč lidé chodí do divadla? Jsou vtaženi do situací, do kterých se ve svém životě třeba ani nikdy nedostanou, a díky tomu se dozvědí, co v nich dřímá. V jakémsi simulačním režimu si zkoušejí různé typy reakcí a zjišťují jak svět vypadá očima jiných lidí. A to všechno rychle, v dramatické zkratce.
Na první pohled to nevypadá, že diváci tolik získávají. Nikdo v hledišti většinou během představení nevykřikuje, nevstává, nesnaží se proniknout na jeviště a zasáhnout do průběhu hry. Všichni jen tiše sedí a dívají se.
Zkusme se podobným způsobem podívat na politickou scénu a všimnout si analogií, které Vám mohou pomoci při řízení útvaru nebo firmy. To, co je na politické nápadné až řvavé, můžete často v jemnější formě najít i u vás.
Která cesta je správná?
Začněme jedním ze základních manažerských úkolů - rozhodováním.
Manažer se často ocitá před otázkou, zda zvolit určitý postup A nebo postup B. Na správné volbě může do velké míry záviset úspěch firmy. Část lidí si myslí, že lepší je postup A, část si myslí, že lepší je B.
Myslet si, že A je lepší, je v pořádku, problém nastává, když se to začne stavět jinak: ti kteří věří, že A je lepší, jsou moudřejší, chytřejší, nebo i lidštější než ti, kteří věří, že lepší je B.
V takové situaci začíná oběma stranám připadat nebezpečné sbírat data a empiricky zjišťovat, který z obou postupů je opravdu lepší. Aby se tak ještě nakonec ukázalo, že Oni jsou lepší než My! A tak je velmi pravděpodobné, že se o věcnou stránku problému vlastně nikdo nezajímá.
Na politických scénách se takových kousků odehrává spousta. Pro příklad se vypravíme na jednu z vyzrálých politických scén, do Velké Británie. Před několika lety tam labouristé přišli s plánem vyčlenit 300 milionů liber na dětskou péči (školky a podobně). Na voliče labouristů velikost částky udělala dojem. Opozice kontrovala: je nemoudré plýtvat tak velkou částkou z peněz daňových poplatníků zrovna na tento účel. Rozpoutala se kolem toho pořádná bitva v médiích. Až po delší době někoho (kdo nepatřil k žádné z bojujících stran) napadlo tu částku vydělit počtem dětí, kterým měla být částka určena, a dobou, kterou to mělo pokrývat. Vyšlo, že rodiče dostanou na své dítě něco málo přes 1 libru týdně. A za to se opravdu moc péče nepořídí.
Proč nikoho z bojujících stran nenapadlo hned na začátku strávit pár vteřin tím dvojím dělením? Nikdo to nedokázal pořádně vysvětlit - všichni jen rozpačitě pokašlávali a shodovali se, že to nebyl jejich úkol. Svou energii soustřeďovali na boj.
To je ukázka krásně zřetelného příkladu, jaké nabízí politická scéna. Máte představu, kolik podobných i když méně zřetelných záležitostí se odehrává na vašem pracovišti? Jak se lidé vyhýbají pořádnému zkoumání, protože se bojí, že by mohla utrpět jejich prestiž?
Naše zkušenosti ukazují, jak dramatické zlepšení v tomto směru někdy přináší použití metod pomáhajících, aby lidé nespojovali názory se svou osobou. Máte-li za sebou ANIMA Instruktáž “Řízené přemýšlení” asi si některé vybavíte - metodu barevných klobouků nebo paralelní brainstorming přezdívaný “vlaječky”.
Kdo cítí s lidmi a kdo je sobec
Za druhým příkladem se vypravíme na další známou politickou scénu, do USA. Najdeme na ní tábor liberálů a tábor konzervativců. Není to úplně přesně totéž jako naše levice a pravice, ale zde s tou analogií vystačíme.
Liberálové mají jaksi ve svém programu pomoc chudým lidem. Požadují, aby stát vzal nějaké peníze těm, kteří mají hodně a rozdal je těm, kteří mají málo.
Konzervativci hájí tradiční hodnoty, soukromé vlastnictví a brání se přerozdělování peněz.
Od toho, jaké postoje oba tábory zaujímají, už je jen krůček k představě, jací jsou v nich lidé. V celé společnosti převládal názor, že konzervativci jsou spíš sobečtí zatímco liberálové velkorysejší a více cítí s lidmi.
Kdybychom to chtěli trochu zdramatizovat - liberálové se snaží pomoci lidem v nouzi, zatímco konzervativci hlavně chtějí bránit svůj majetek a ostatní ať třeba chcípnou hlady.
Proto také, když Gorge W. Bush ve své první volební kampani mluvil o “soucitném konzervatismu” vyvolávalo to úsměšky, mnoha lidem se to jevilo stejně nesmyslné jako “suchá voda”.
A tady si z americké politické scény můžeme odnést velmi důležité zjištění - výsledek výzkumu, který před několika lety uskutečnil profesor Arthur C. Brooks a jeho výsledky shrnul v knize “Who Really Cares”.
Brooks se snažil empiricky ověřit, zda opravdu ti Američané, kteří se hlásí k liberálům se také svými skutky jeví jako soucitnější, to znamená, zda například ze svých vlastních peněz přispívají na charitativní účely více než ti na druhém konci spektra, zda naopak konzervativci pevně svírají svůj měšec a nejsou ochotni se o své peníze dělit.
Dospěl k výsledku, který překvapil nejen jeho, ale celou veřejnost. Vyšlo mu, že je to právě naopak - lidé, kteří sami sebe identifikují jako konzervativce přispívají na charitu častěji než ti, kteří se identifikují jako liberálové. Dávají více peněz a větší procento ze svých příjmů. A není to tím, že konzervativci mají víc peněz. Ukazuje se, že liberálové (přesněji jejich rodiny) mají v průměru o 6% vyšší příjmy než konzervativní rodiny.
Brooksův výzkum se neomezoval jen na peněžité dary. Zjistil například, že kdyby liberálové dávali krev tak často jako konzervativci, přísun darované krve v USA by vzrostl o 45%.
Je tedy něco jiného zastávat postoj bojovníka proti chudobě a prosazovat, že by s tím stát měl něco dělat, a něco jiného je dát vlastní peníze.
Postoje a skutky
Z americké politické scény si tedy odnášíme další důležité zjištění: jaké postoje lidé zaujímají a jak se opravdu chovají, mohou být dvě různé věci.
Připadá Vám to samozřejmé? Proč tedy na americké politické scéně panovalo (a asi místy stále panuje) opačné přesvědčení? Proč si liberálové tak často připadali morálně nadřazení?
Konec konců i manažerská zkušenost ukazuje, že rozlišit postoje a chování lidí často není snadné a vyžaduje cílevědomé úsilí.
Ti z Vás, kteří absolvovali ANIMA Instruktáž “Projekty, kterým se odporuje”, si určitě vzpomenete na tuto sociodynamickou mapu autorů Oliviera D’Herbemont a Bruno Césara.
Ta mapa pomáhá správně hospodařit s energií lidí, kteří jsou aktéry určitého projektu nebo jsou zapojeni do úsilí dosáhnout určitého cíle. Proto se k ní také vrátíme tento čtvrtek 14. 2. 2008 v ANIMA Instruktáži “Hospodařit s vlastní energií”.
Snad každý, kdo s touto mapou začal pracovat, zjistil totéž, co jsme vypozorovali na americké politické scéně: základem všeho je začít všímat si toho, kolik skutečné energie jsou jednotliví lidé ochotni investovat na pomoc projektu a kolik energie proti projektu.
Než to začneme zjišťovat cílevědomě, míváme tendenci vycházet z toho, jaký kdo má k projektu postoj, jak mu “fandí”. A tahle záměna se hodně často vymstí.
Profesionálové a ochotníci
Existují zavedená divadla a známé divadelní soubory. Není divu, když nás snaha něco důležitého poznat, zavede nejprve právě tam. To ovšem neznamená, že novější scény a soubory, které třeba působí trochu ochotnickým dojmem, nás nemohou nic naučit.
Jestli Vaše vlastenecké city zklamalo, že jsme se pro příklady tentokrát vypravili na zahraniční politické scény, přijměte naši omluvu. I u nás je občas na co se koukat.
11/02/2008 v 11:50 am
Chápu, že smyslem příkladu s liberály a konzervativci bylo ukázat rozdíl mezi slovy a činy. V tomto smyslu je můj komentář opět mimo, protože se mi zdá, že v tomto případě až tak moc ta slova a činy v rozporu nejsou. Ale cítím přetlak grafomana, takže:
Přiznám se, že v pojmech “liberál” a “konzervativec” dost plavu a vysvětlení ve slovníku cizích slov mě mate ještě více. Je-li konzervatismus “lpění na tradičních hodnotách” a liberalismus “směr zdůrazňující svobodu a toleranci”, pak neumím vybruslit z toho, že svobodu a toleranci vnímám jako tradiční hodnotu (”tradiční” chápu jako “před komunismem”).
S takto pokrouceným vnímáním liberálů a konzervativců není divu, že hlavní spor nevidím v otázce, zda se má lidem pomáhat, ale v tom, zda to má dělat stát. Nebo ještě lépe: zda má stát pomoci mě. Nebudu předstírat, že bych výsledek výzkumu odhadl dopředu - to určitě ne. Ale když už tu jednou je, tak je vlastně docela logický: Když má chudým pomoci stát, proč bych to dělal já? Když stát chudým nepomáhá, někdo to udělat musí, a kdo, když ne já? Snahu, aby pomáhal stát, vnímám jako nedůvěru, že se najde dost lidí, kteří pomohou i bez státního donucení. (V případě, že jde o to, aby se pomohlo mě, je ta nedůvěra zřejmě oprávněná.)
Podobnost vidím třeba ve financování rozhlasu. Málokdo věří, že je možno rádio financovat jinak než z reklamy nebo ze státem vynucených koncesionářských poplatků. A přece existuje rádio Proglas, financované pouze z dobrovolných příspěvků posluchačů. Kdyby za Vámi přišel přítel s podnikatelským záměrem založeným na dobrovolných příspěvcích zákazníků, co byste mu řekli?
11/02/2008 v 12:44 pm
Panu Vlkovi: nerad bych se tady věnoval diskusi o tom, co by stát měl nebo neměl dělat.
Spíš bych rád upozornil na to, že jste se sám zmínil o “rozdílu mezi slovy činy”. V tom je právě zakopaný pes. Člověk, který tvrdí, že by se stát měl postarat o hladovějící lidi, neříká, že on sám je ochoten dát ze svého třeba jen desetikorunu, když sám na hladovějícího narazí. Takže když mu nic nedá, žádný rozpor v tom není.
Přesto máme všichni tendenci usuzovat, že člověk je “nějaký” podle toho jaké postoje zastává. A z politické scény si můžeme odnést poučení, že to není dobré směšovat.
Přenesu-li to na firemní úroveň: jestliže někdo zastává názor, že u nich ve firmě je třeba zlepšit komunikaci a měl by se na to udělat projekt, neznamená to, že věnuje hodiny nebo jen minuty ze svého času editaci svých písemných materiálů nebo třeba jen e-mailů, aby se těm druhým lépe četly.
11/02/2008 v 1:42 pm
Děkuji, ten příklad s komunikací už chápu. Dokonce začínám rozpoznávat, co sám říkám a nedělám. Pokusím se se v komentářích ukáznit.